Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Voráčková (* 1946)

• narodila se 19. května 1946 v Mikolech

• pochází z německy mluvící rodiny hospodařící 800 let na Šumavě

• po válce nuceně vystěhována z rodinného statku v Ješkově

• rodina se později vrátila díky omezením na příděl půdy

• dětství prožila v chudobě, pomáhala na statku

• v letech 1963–1965 chodila na zemědělskou školu, obor mechanizace a drůbežář

• v letech 1965–1968 pracovala v drůbežárně, později v Českých Budějovicích v Motoru

• v roce 1991 podala restituční žádost o navrácení rodinného statku

• na statek mohla vstoupit až v roce 2010, část majetku si musela odkoupit zpět

• dnes (2025) statek a hospodářství obnovuje její syn

• je vdaná, má dceru Heike a syna Karla, v roce 2025 žila ve Vyšším Brodě

Narodila se do německy mluvící rodiny, která na Šumavě hospodařila na rodinném gruntě přes 800 let. 20. století před ni a rodinné kořeny však postavilo nepředstavitelné překážky. Nejdříve druhá světová válka, pak vystěhování, noví osídlenci, návrat a znárodnění. Když pak přišla v roce 1989 společenská a politická změna, která měla přinést nádech a narovnání křivd, vše se ještě znovu zkomplikovalo. Jana Voráčková podala v roce 1992 restituční návrh na návrat rodinného majetku. Na půdu svého dětství, kde vyrůstala se svými sedmi sourozenci a kde stále vidí stíny a stopy těch, kteří tam byli před ní, však mohla vstoupit až za dalších 18 let. 

Pryč z domova a zase zpátky

Jana Voráčková se narodila 19. května 1946 v Mikolech. Její rodiče zde, u prarodičů Bachlerových, našli na pár měsíců dočasný domov, když se museli vystěhovat z vlastního domova na statku v Ješkově, kam přišli noví osídlenci. Rodina Marie a Františka Lauseckerových jim jako německy mluvící musela udělat místo.

Ale ani v Mikolech to nebylo snadné. Původní Mikoly měly 24 domů, ale v červnu 1946 se obyvatelé museli vystěhovat, včetně prarodičů pamětnice. Milovaná babička a dědeček byli vystěhováni do Německa. Vesnice zůstala úplně prázdná, zbyli tam jen mladí Lauseckerovi, a to jen díky tomu, že byli stále evidovaní na Ješkově, a ne v Mikolech. Odsun se jim tedy vyhnul. „Ta vesnice úplně osiřela, nebyl, kdo by v těch nemovitostech nakrmil dobytek. Když už je tatínek nestačil krmit, tak je pustil do volného prostranství, aby tam nebečely hlady ve stájích,“ vzpomíná pamětnice. 

Po čase se však mohli vrátit na Ješkov. Zpátky domů, na statek, který rodina obývala přes 800 let. Pamětnice vysvětluje, že noví osídlenci nemohli nakonec dostat jejich majetek, protože měli 24 hektarů, zatímco příděl se dával jen do 15 hektarů. Lauseckerovi se s malou Janou a dalšími dětmi tedy mohli vrátit zpět. „Ale ten dům byl úplně rozebraný, nezbyly tam postele, nic. Spávali jsme na zemi. Naši tam našli jen staré deky na koně.“ 

Ať si to nacistické řádění odpracují

Jana Voráčková tak mohla vstoupit do radostného bezčasí dětství, než jej pohltí 50. léta. „My jako děti na dětství vzpomínáme rádi, měli jsme obrovskou volnost, bylo tam mnoho sousedů, byly tam různé party. Sestra nás musela hlídat, ta si stěžovala, že jsme neposlušní. O prázdninách jsem se starala, v deseti letech jsem třeba vařila, muselo se vypomáhat. Každé dítě mělo svůj úkol. Rodiče museli chodit do práce. Tatínek měl koně a s těmi pracoval pro státní statky. Mamka se zase starala o dobytek, k tomu vždy bylo spoustu práce jako sena a žně. Takový je život na statku.“

Když začala chodit do školy, neuměla slovo česky. Doma se mluvilo německy. „Zajímavé je, že někdo z rodiny vždycky chodil do české školy na český jazyk, aby se dorozuměl. U nás to byla teta Kateřina, která však byla odsunuta,“ vysvětluje pamětnice, jak si i čistě německé rodiny udržovaly schopnost interagovat s českým okolím. Vztahy Němců a Čechů ostatně popisuje jako bezproblémové. „Nepamatuji se na nějaký rozpor ani hádky, nic. Vzpomínám jen, že když se chodilo na brigády, že občas nějaký z Čechů pronesl něco ve smyslu, že si to nacistické řádění musejí Němci odpracovat. Ale moji rodiče ani ve válce nebyli, otec byl invalida,“ kroutí hlavou pamětnice.

Místo módy do drůbežárny

Do základní školy chodila pěšky tři kilometry do Kaplice, přes les, bála se, jednou se ji dokonce pokusili znásilnit. Jeden čas chodila na střídačku na dopoledne a odpoledne, protože byl nedostatek tříd, a tak se tam děti za celý den musely efektivně protočit. „V zimě to bylo nejhorší, zapadali jsme i do půl pasu do sněhu, byli jsme hodně zmáčení. Až od třetí třídy začal jezdit autobus,“ vybavuje si Jana Voráčková.

Také si vybavuje, že před válkou se měli poměrně dobře, hodně věcí si vypěstovali, chovali králíky, slepice, prase. Až v roce 1945, kdy přišla rodina o nemovitosti, dobytek a celý inventář, začalo být zle. Nejhorší situace nastala 11. března 1946, když přišli noví osadníci a celá rodina byla vyhnána ze svého domova jen s tím co, měli na sobě. Čekalo je nejhorší období, až do října 1949. Za odvedenou práci během těchto tří let německým rodinám v Ješkově i ve Skoronicích nedal nikdo ani korunu. Až v listopadu roku 1949 rodiče dostali první peníze za odvedenou práci na Státním statku jako dělníci. Když se jim konečně začalo trochu dařit, přišla další rána v podobě měnové reformy v roce 1953.

Po základní škole šla Jana Voráčková do učení na zemědělské škole, kterou navštěvovala v letech 1963–1965. Chtěla se vyučit švadlenou. „Chtěla jsem se parádit, jako mladá holka, ale kvůli svému původu jsem musela na zemědělku,“ říká pamětnice. Šla na obor mechanizace, který ji naštěstí bavil, specializaci měla drůbežář. 

Většina rodiny skončila v Německu

Když se vyučila, šla pracovat na Horšov do drůbežárny. „Byla to velkokapacitní drůbežárna s pěti tisíci slepic, pracovala jsem soboty i neděle, vydělala si dobré peníze. Chlapi říkali, že mám výplatu velkou jako muž, a záviděli mi. Ale taky to bylo náročné, to už vidět nechtěli.“

V roce 1968 se vdala za Karla Voráčka a šla za svým mužem do Českých Budějovic. Manžel dělal v Motoru soustružníka, ona tam začala pracovat na kontrolním oddělení. Zde vydržela dva roky, než se přestěhovali do Vyššího Brodu.

V letech 1968 a 1969 neměla ve svém životě velké změny jen ona, ale i její sourozenci. Těch pár z původních sedmi, kteří ještě v Československu zůstávali, se rozhodlo hledat štěstí jinde a vystěhovali se do Německa. Nebyli spokojeni s politikou ani s tím, jak se jim dařilo, měli malé platy a špatná zaměstnání. Zůstala jen sestra Ema a pamětnice. 

Rok 1968 tedy prožila intenzivně, ale brzy se ponořila do mateřských starostí, v roce 1971 se jí narodila dcera Heike, v roce 1976 syn Karel.

Euforie a trnitá cesta za nápravou křivd 

Rok 1989 prožívala euforicky. „Byla jsem nadšená, že se otevřely hranice a mohlo se začít cestovat. Bydleli jsme totiž v blízkosti hraničního pásma, což nebylo příjemné. Pomocná stráž nás pořád měla v merku, nedalo se tím směrem k hranici chodit ani na houby.“

V roce 1992 požádaly se sestrou o navrácení statku. Netušila, že se pouští do boje, který bude trvat dlouhá desetiletí a ještě v roce 2025 nebude definitivně uzavřen. Až v roce 2010, 18 let od podání žádosti, mohla do statku, na půdu svých předků a svého dětství poprvé vkročit. „K tomu nejde mít víc slov. A ještě to pořád úplně není uzavřené, ještě teď nemám vyřešené jedny náhrady...“ 

Bylo to enormně vyčerpávající

Jak to začalo? Musela o navrácení požádat několik tzv. povinných osob, v jejím případě to byl státní podnik Lesy České republiky, obec a státní statky. Pozemky jí vrátily, ale statek ne. Následoval kolotoč mnoha soudních pří, stížností a dalšího vyjednávání. Došlo tam k ne tak výjimečné situaci, kdy státní subjekt, přes zákaz manipulace s nemovitostí, tuto nemovitost prodal. Což bylo z pohledu práva nelegální, ale nový majitel nemovitost dále obratem prodal, což situaci značně zkomplikovalo. A nový majitel byla právnická osoba, která nemusela majetek podle restitučního zákona vydávat. Soud pak vynesl bizarní rozsudek, kdy budova statku měla připadnout pamětnici, ale pozemky pod ní ponechal novému majiteli. Jediné řešení bylo, že si ty pozemky potom od něj musela odkoupit. Což tedy udělala. 

Po letech zmařených sil, energie a bojů si nakonec musela část rodového majetku koupit zpátky. „Kdybych věděla, kam se to dostane, v životě bych do toho nešla. Bylo to enormně vyčerpávající. Těch soudů, kolik jsem musela absolvovat, to bylo něco neskutečného, nechci na to už vzpomínat. Časově, finančně i nervově neskutečně náročné.“ Stálo ji to veškeré úspory, které měla na důchod, a pořád to bylo málo, naštěstí měl syn Karel ještě stavební spoření. 

Zbývá dořešit ještě poslední věc. Na jedněch z jejích lesních pozemků vznikla chatová oblast, a tyto pozemky jsou zatím stále předmětem sporu. Dokonce majitelé chat na ni podali stížnost k soudu. Po dlouhé anabázi dostala náhradu, kus lesa na jiném místě, ale kus ještě zbývá...

Dědictví předků žije

Dnes, kdy je hlavní dobojováno, se se synem Karlem na statek vrátila jak rodina, tak zemědělské živobytí. Syn Karel tam chce hospodařit. Má dobytek, přes 50 kusů. „Moc peněz v zemědělství ale nikdy nebylo a není, všechen výdělek vrací na statek. Aby se uživili, pracuje k tomu v Rakousku v truhlárně, takže má takovéhle dvě směny. Ráno ve čtyři hodiny odjíždí z domova. Má to náročné, ale jsem ráda, že statek žije. A má tři syny, tak je snad budoucnost zajištěna.“

A o to šlo Janě Voráčkové nejvíc. O odkaz předků a odpovědnost vůči nim, které snad dostála. 

„Pořád mi nutili náhrady, statek mi nechtěli dát. Ale já jsem náhrady nechtěla! Chtěla jsem rodinný statek, to je citová záležitost,“ říká pevně na závěr.