Ing. Karel Voldřich

* 1937

  • „To nebylo nikomu příjemné nechat se obsadit cizím vojskem. I když to byli Sověti, spojenečtí vojáci. Tenkrát jsem udělal takovou pózu, že když jsem slyšel v rozhlase, že přijíždějí spojenecká vojska a už jsem i slyšel, že přes tu Moldavu to jezdí, z toho východu se to valilo, tak jsem se oblékl do vycházkových šatů, tenkrát jsme měli modré šaty, brigadýrku, přeběhl jsem ze sídliště přes takové malé horské úbočí, abych nedělal nějaký trapas přímo ve městě, a postavil jsem se na okraj silnice. A teď jela ta sovětská kolona. A zřejmě velitel tankové roty tu kolonu zastavil, něco říkal do vysílačky a začali mne polem objíždět. Čili celá ta kolona tanků a nákladních automobilů mne polem objížděla. Ten první tankový důstojník, tomu mohly vypadnout oči z důlků, když jsem tam na tu silnici vyskočil. Třeba si myslel, že chci pod ten tank skočit. Protože si uvědomovali, že u nás jaksi nejsou vítáni. Já ten úmysl neměl, ale chtěl jsem jim dát alespoň symbolicky něco najevo. To se valilo celý den, na republiku ze všech stran, čili to byly dlouhé kolony. Tanky byly neporušené, ale u nákladních aut nebylo jediné okno celé. Někde dál na východě je kamenovali, ty náklaďáky měly okna vybitá. A vojáci i sami šoféři si po stranách kabáty chránili obličeje.“

  • „Na jaře roku 1945 jsme ještě bydleli v Nezdicích, v takovém malém domečku. Nezdice osvobodili Američané. Ta první vlna Američanů mi připadala spíš jako reprezentační vojsko, které vypadalo, jako kdyby se do války ani nezapojilo. Tanky, džípy, nákladní auta, všechno nablýskané… Když ta kolona přijížděla, tak házeli konzervy, oplatky… Naše teta, tehdy mladá, svobodná, jim mávala, tak k nám létaly věci přes plot… A potom jsem měl v Ostružně sestřenici a s ní jsem za těmi Američany chodil. Ona si mne brala s sebou jako takové garde. Tak většinou u potoka, jak se jde ke Kukačce, tam jsme se vždycky stáhli a ti Američané se s ní a zřejmě i s dalšími děvčaty bavili. Mně vždycky hodili nějakou tu flintu nebo automat a mohl jsem si s tím hrát, nějaký ten bonbon mi strčili… Bylo to tenkrát zajímavé. I v těch džípech nás svezli.“

  • „Zajímavá věc, která se tam u nás na hájence stala, byla tahle: Otec byl zrovna povolán na nějakou schůzi do Klatov. Tak šel ráno ve tři čtvrtě na pět na autobus do Srní. Bylo to, myslím, na podzim pětačtyřicátého roku. Sotva odešel, my jsme ještě spali, někdo bouchá na verandě na okno. Tak mamka vyšla ven a najednou před sebou vidí asi šest nebo osm otrhaných chlapů, i krvavé šrámy v obličeji, jak někde procházeli roštím a spěchali. Jenže mamka německy neuměla, tak se s nimi nedomluvila. Bylo ale zřejmé, že chtěli vědět, kudy vede cesta do Německa. Tak mamka jim ukázala směr na Antýgl a tam už se domluvili, tam ještě bydleli Němci, a nakonec se tedy dostali přes hranice. Potom jsme se dověděli, že to byli němečtí zajatci, kteří utekli z Českých Budějovic, kde byl velký zajatecký tábor.“

  • „Zajímavá byla ta cesta z Nezdic přes Kašperské Hory a Rejštejn kolem Vydry. Vzpomínám, že po pravé straně, na Hrádkách, stály takové tři kamenné věže. Na jedné z nich byl asi tři metry vysoký viklan. A na tom viklanu stáli dva američtí vojáci. My jsme jeli, jak jsme se stěhovali, to byly dva žebřiňáky tažené čtyřmi kravičkami, a ti vojáci na nás z té výšky mávali. Ta věž s tím viklanem tam ale vydržela už asi jen rok. Potom v létě přišla silná bouřka, zřejmě do toho uhodil blesk a celá ta věž se zřítila.“

  • „Dalo by se říct, že to tam byl boj o přežití, tam na té hájence pod Horskou Kvildou. Bylo to zastrčené… Za námi bydleli Weishauplovi. To byla početná rodina, kde i děvčata kolem sedmnácti, osmnácti let vozila dřevo na saních jako chlapi. Ti Weishauplovi se stěhovat nemuseli, protože byli sociální demokraté. Ale protože všichni ostatní Němci odešli, nechtěli tam zůstat sami a odešli také. Takže z celé té oblasti, pokud si pamatuji, na Horské Kvildě zůstali Honesovi, na Schätzově Lese, dnes se tam říká na Rokytě, bydlel pan Hernisch, který měl dva syny. Všichni uměli česky. Vydrželi tam do roku 1949. Ale když se dověděli, jak dobře se mají na druhé straně jejich soukmenovci, tak se odstěhovali také. Jinak ta oblast zůstala dost prázdná. Vedle nás bydleli nějací Krobovi. Bohouš Krobů byl ode mne starší. Dělal tam lesního adjunkta a později hajného. Jeho bratr byl můj ročník a chodili jsme spolu do školy a s jejich otcem jsem rád chodil do Srní do kina.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Náměšť nad Oslavou, 06.04.2013

    (audio)
    délka: 02:27:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ta oblast zůstala dost prázdná

Karel Voldřich 2013
Karel Voldřich 2013
zdroj: Jan Kotrbáček

Karel Voldřich se narodil 30. října 1937 v šumavských Nezdicích. Stihl zde prožít vzrušující chvíle, když v květnu 1945 přijela americká armáda. Na podzim roku 1945 však otec přijal nabídku nastoupit jako hajný do uvolněné hájenky na Hamerském potoce, mezi Antýglem a Horskou Kvildou. Pro Karla nastal čas chytání pstruhů v potoce a dobrodružných průzkumných výprav do okolí plného tajuplných míst, například Němci opuštěných samot. Nicméně tamní život byl i velmi tvrdý. V té době se tu také setkal s německými vojáky prchajícími na Západ nebo s příslušníky finanční stráže, kteří si prý v chování vůči německému obyvatelstvu nebrali servítky. Postupem času přišlo stěhování na další šumavské adresy. Nejprve do hájovny na Vysokou Myť nedaleko Svojší a nakonec na Rokytu, tehdy nazývanou spíše Schätzův Les. Tam otec zastával funkci správce části toku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu pro Západočeské elektrárny. Na závěr školní docházky Karla zaujala náborová akce Československé armády ‒ chtěl se stát leteckým mechanikem. A tak začala jeho dlouhá anabáze po celém tehdejším Československu zakončená v Náměšti nad Oslavou, kde žije dosud.