Věra Vohlídalová

* 1942  

  • „Nějak, už právě si nepamatuju, jsem zjistila – a myslim, že mi to i Pavel říkal –, že to natáčeli lidi. Že existuje videokazeta. Videokazety už tehdy existovaly, že jo. Tak já jsem prostě nějakým způsobem, to je taky nepochopitelný, co dneska bez mobilu člověk, prostě jste se domákli nějakých informací přes iks lidí, bylo to složitější. Že prostě do Liberce dorazil někdo, kdo má tu videokazetu. Takže já nejdřív jsem šla do knihovny, to jsem ještě pracovala v nemocnici, a tam jsem říkala: ‚Někdo z pedagogicko-psychologický poradny‘ – myslim, že to byl Honza Bauer – ‚má videokazetu, kdo tam se mnou půjde?‘ Protože to byla docela odvaha. A nikdo se mnou nechtěl jít, tak se mnou šla jenom Jana. Bylo to v neděli. V pátek bylo 17. listopadu, v sobotu jsem se to dozvěděla a v neděli to lidi byli auf, to jsme tam zavolaly. A skutečně tam někdo byl a někdo nám tu kopii dal z té poradny. A já jsem ji teda vzala a v pondělí a jsem obtelefonovala v nemocnici různý oddělení, lidi, který měli volno, já jsem říkala: ‚Mám tady videokazetu z Prahy ze 17. listopadu z Národní třídy.‘ A teď chodili postupně lidi, na to koukali, ono to bylo asi pár minut jenom. Nicméně bylo tam vidět to mlácení, ty štíty, to, co znáte, a jak tam prostě těma obuškama, a ten řev, a ty svíčky, a ty děti, jak tam prostě klečej s těma kytičkama.“

  • „Chodila jsem s nějakou Inkou Bayerovou, která byla o rok starší, a bavily jsme se, protože ona byla ze smíšeného manželství, bavily jsme se německy. Protože mně to moc nešlo a ona špitala docela ráda. A když jsme jednou šly domů, tak jsem slyšela, obě dvě jsme slyšely, takovýho kluka, kterej na nás křičel. A já z toho pohledu toho pětiletýho dítěte si myslim, že mu bylo tak patnáct nebo čtrnáct, to nevim. Ale prostě byl to výrostek, který křičel, že to řekne, že mluvíme německy. A šel a my jsme se tak jako koukaly. A tam byla taková skupinka lidí a byl tam jeden SNB v uniformě v takový skupince mužskejch ňákejch. Ten kluk tam šel, něco jim říkal a ten esenbák se oddělil a šel za náma. Tak my jsme teda přidaly do kroku, on přidal do kroku, my jsme začaly běžet, obě jsme se počuraly. On taky běžel, utíkal a něco na nás křičel. A naštěstí tam byl před kostelem nějaký dům, musím tam jednou zajít, kterej to byl, byl to takovej vysokej dům, jenomže z mýho pohledu, kde bydlela teta nebo nějaká příbuzná tý Inky. A tam jsme zapadly a ona nás schovala. A on pak odešel. A to pro mě znamenalo, že já už nepromluvim nikdy německy. Takže já jsem se za tu němčinu styděla.“

  • „Tohle je zajímavá fotka, to je taky z 50. let. To byl táta tady ještě v tý partaji a měl sice nějaký problémy. Protože on odjel do Sovětského svazu nějak za odměnu, a když se vrátil, tak vykládal, jak tam jsou ty Potěmkinovy vesnice. Jak ty krávy, takzvané poslušnice, který údajně dvacet litrů denně dojej, že to je jedna nebo dvě. A on protože byl takovej, jakej byl, tak z tý skupiny – protože i doteďka to tak je, že nesmíte všude v Rusku, to není tak úplně jednoduchý, nebo třeba v Bělorusku taky – tak on prostě utekl z tý skupiny a šel se podívat i do nějakejch míst za ten statek a zjistil, jaká hrůza tam je. Nebo prostě ho okradli v hotelu, tak to tady všude vykládal, že tam jsou zloději jako u nás. A z toho měl pak taky ještě maléry. To mu dokonce, když ho vylučovali z komunistický strany, tak mu to ještě otřeli o nos, že byl proti Sovětskýmu svazu a že to tady roztrušoval.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    u pamětnice doma (Liberec), 29.03.2017

    (audio)
    délka: 03:31:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla jsem vychovaná v tom, že člověk se má zajímat o prostředí, kde žije

Věra Vohlídalová
Věra Vohlídalová
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Věra Vohlídalová se narodila 8. února 1942 v Londýně, kam se její rodiče uchýlili po německé okupaci Československa. Oba byli velmi aktivními členy komunistické strany, ale poté, co byli vyloučeni, se pohybovali v disidentských kruzích. Věra vystudovala knihovnictví a v srpnu 1968 se účastnila demonstrací proti okupaci Československa. Za to dostala výpověď z práce, která byla nakonec zrušena kvůli tomu, že byla těhotná. V listopadu 1989 se dostala k videokazetě, na níž byl záznam z Národní třídy, a v nemocnici pořádala promítání pro zaměstnance. Po revoluci se stala ředitelkou knihovny, měla na starosti výstavbu nové budovy a také čelila trestnímu stíhání kvůli zpronevěře peněz, které bylo nakonec zastaveno.