PaedDr. František Vízek

* 1940  

  • „Mě tehdy zvolili za delegáta Vysočanského sjezdu. Možná si pamatujete, že když v tom srpnu, když sem 21. srpna přišla armáda, tak 23. srpna se konal ve Vysočanech v Praze sjezd. Já jsem tam byl zvolený jako delegát za kulturu a školství. Z těch šesti, tuším, že nás bylo šest, jsem tam byl nejmladší. Mně se zdá, že z toho důvodu jsem asi poslední žijící z těch našich delegátů sjezdu za Jablonecko. Dostali jsme se osobními auty do Vysočan, všude samé nápisy, vlevo, vpravo. ‚Táhněte domů!‘, ‚Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil‘, a taková různá hesla. Nevěděli jsme, co s námi bude. Nevěděli jsme, co se stane. Jestli nás delegáty sjezdu armáda nerozežene, jestli nás nezatkne, jestli nám nepůjde nakonec o život. Jenže celý národ, i slovenský, i český, v podstatě povstal a nepodařilo se Sovětům nikde vyprovokovat takovou akci, aby před světem mohli prokázat, že tady skutečně byla nějaká kontrarevoluce.“

  • „A protože já jako učitel jsem nechtěl podepsat souhlas s tím, že ta invaze byla nutná a že to byla pomoc, tak jsem prostě musel odejít. Nejprve z Jablonce nad Nisou, nesměl jsem učit tady. Byl jsem v Pivovarské zástupcem ředitele, nesměl jsem tu funkci dělat, nesměl jsem být třídním učitelem, musel jsem učit v Lučanech. Tam jsem nějakou dobu vydržel. Nakonec jsem nesměl být ani lektorem tzv. socialistické akademie, tehdy se říkalo. A nakonec jsem musel jít do kamenolomu, protože živit rodinu někdo musel. Už jsem měl čtyři děti, manželka nemohla do zaměstnání. A tehdy ta doba byla zajímavá tím, že dělnická třída, říkalo se, má vedoucí roli ve společnosti. Čili oni ze mě udělali dělníka, čili jsem se stal příslušníkem vládnoucí dělnické třídy, jak se tehdy říkalo, což byla samozřejmě hloupost, žádný dělník se nedomníval, že řídí tuto společnost.“

  • „Z kamenolomu jsem přešel do školství. Stalo se to tím, že učitelé na Jablonecku sepsali jakousi petici, všimli si toho, že v nedalekém kamenolomu pracuje učitel manuálně, a došli k závěru, že bych se měl vrátit. A ta petice znamenala můj návrat. Nevrátil jsem se za katedru, ale stal jsem se něčím takovým, co bychom dneska řekli ředitelem školského úřadu. Byl jsem jím šest roků, do roku 1996. Nebyla to lehká doba, protože mnoho ředitelů škol muselo skončit, byly konkurzy a výběrová řízení na školách. Všichni podle tehdejšího lustračního zákona museli přinést nějaké potvrzení a čestné prohlášení, že nebyli agenty nebo spolupracovníky StB. Ten, kdo to nepřinesl, nemohl být ředitelem školy, ani mateřské, neřkuli základní nebo střední školy. Porovnejte to s tím, jak je to dneska v té nejvyšší funkci, předseda vlády. Já jsem jako ředitel školského úřadu musel říci stop mnoha vynikajícím ředitelům škol jenom proto, že oni ze strachu nebo z nedostatku odvahy neřekli to, co si myslí, a podepsali souhlas se vstupem vojsk, stali se případně i spolupracovníky StB. Třeba nikomu neublížili, ale nemohli přinést lustrační osvědčení a já jsem podle zákona je musel z funkce odvolat, nemohli dělat ředitele školy. Čili i jsem někdy ublížil i solidním lidem, učitelům, vynikajícím ředitelům škol, to mě mrzí. Ale ta revoluční doba vyžadovala někdy i takové revoluční zásahy.“

  • „Když měl pohřeb [Jan Palach], bylo to něco velmi smutného. Člověk měl slzy v očích. A proto mě potom velice mrzelo, jak rychle se na všechno pozapomnělo. Jak v tom roce 1969 už ne sovětská armáda, ale česká policie, české Lidové milice, česká armáda se bohužel chovala vůči lidem, kteří rok po srpnové invazi se snažili dát najevo nesouhlas s pobytem cizích vojsk na našem území, to mě potom mrzelo. Jak se hodně lidí, Čechů a Slováků, prostě přizpůsobilo. Jak nás, kteří jsme se blbě angažovali, kteří jsme byli vyhazováni z práce, všelijak pronásledováni a kteří jsme se stali občany druhé kategorie, když to tak řeknu, tak jak prostě to málo lidí zajímalo. To mě mrzelo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jablonec nad Nisou, 18.02.2021

    (audio)
    délka: 01:07:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kameník s doktorským titulem, to byla rarita

Kandidát do Senátu
Kandidát do Senátu
zdroj: PNS

František Vízek se narodil 22. listopadu 1940 v Morkovicích na Moravě. Po maturitě v roce 1958 nastoupil jako učitel v Josefově Dole, v roce 1967 absolvoval na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v oboru matematika a geografie. O rok později odmítl podepsat souhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy a musel z politických důvodů opustit školství. Stal se dělníkem v libereckém kamenolomu, vyučil se kameníkem a podruhé odmaturoval na průmyslové škole kamenické v Hořicích. V roce 1985 složil rigorózní zkoušky z teorie matematiky na Karlově univerzitě a stal se z něj kameník s doktorským titulem. Po sametové revoluci v roce 1989 nastoupil do funkce ředitele Školského úřadu v Jablonci nad Nisou. V roce 1996 byl zvolen senátorem za Českou stranu sociálně demokratickou. Od roku 2000 je v důchodu, s manželkou má čtyři děti, čtrnáct vnoučat a pět pravnoučat.