Eliška Vidakovičová

„Maminka, když odcházela… To tenkrát byla asi chyba, ten nálet byl o něco dřív a nebyl hlášený. To byli Američani taky… A maminka, když odcházela, tak mi říkala, abych tu Libušku, ta měla šest neděl, hlídala v tom kočárku u krytu. Abych tam byla. Ona jela s bratrem a se sestrou do České ulice v Brně, kde byl krejčí. My jsme tam měli, od naší církve – ta nás ty chudé lidi dost podporovala – tak jsme tam měli oblečení, které nám ušijí. Jedno bylo na mě a na toho bratra. Jenomže, ona ta sestra zase nebyla, aby se starala o ty malé doma, tak maminka to přehodila, vzala místo mě s sebou tu Mařenku. No a oni, jak vyšli z té České ulice, tak došli na Joštovu. No a já to teda odsuzuju dodnes, že proč bombardovali přímo tramvaj. Že mohli bombardovat nějaké fabriky nebo něco… Ale ta tramvaj na té Joštově dostala přímý zásah. Maminka nebyla v té tramvaji, maminka byla na chodníku. To jsem viděla po válce… Maminka byla na chodníku a potom ji tam našli, tiskla k sobě ty děti… Na chodníku to dostali. Když byl ten nálet, tak já jsem strašně začala křičet. To byla moje první předtucha v životě. Já jsem začala v tom krytě křičet a křičet: 'Maminka je mrtvá, maminka je mrtvá'.“

„Začaly houkat sirény, já dodnes mám takovou… asi tomu říkám nějakou předtuchu, že jak zahouká siréna v tu středu, tak já musím pozavírat všechno. Já to nesnáším. To mně zůstalo z toho dětství, to je výsledek války. Že jak zahouká siréna, tak já všechno musím… a neštěstí je pro mě, když zahouká ta siréna a já jsem někde na ulici. Tak to zůstalo pro mě… Protože, jak já jsem slyšela vždycky za války zahoukat sirénu, tak úžasnej strach jsem dostala. Nesnášela jsem to.“