„Zavázali nám oči – a do Tatraplánu. A odvezli nás na policajty, na to StB. Začali nás vyslýchat, jakože jsme byli protistátní, že jsme chtěli utéct za kopečky. Já jsem se nedala teda, já jsem byla na ně drzá. Oni na mě zkoušeli. Ve vedlejší místnosti řval nějaký člověk – a to mě chtěli vystrašit. Ale já jsem jim to říkala, že mě tímhle nevystraší – já jsem si prošla jinými věcmi než vy tady. No, nedala jsem se. No ale oni si mě tam nechali. Týden jsem byla v té vyšetřovací vazbě.“
„Maminka, když odcházela… To tenkrát byla asi chyba, ten nálet byl o něco dřív a nebyl hlášený. To byli Američani taky… A maminka, když odcházela, tak mi říkala, abych tu Libušku, ta měla šest neděl, hlídala v tom kočárku u krytu. Abych tam byla. Ona jela s bratrem a se sestrou do České ulice v Brně, kde byl krejčí. My jsme tam měli, od naší církve – ta nás ty chudé lidi dost podporovala – tak jsme tam měli oblečení, které nám ušijí. Jedno bylo na mě a na toho bratra. Jenomže, ona ta sestra zase nebyla, aby se starala o ty malé doma, tak maminka to přehodila, vzala místo mě s sebou tu Mařenku. No a oni, jak vyšli z té České ulice, tak došli na Joštovu. No a já to teda odsuzuju dodnes, že proč bombardovali přímo tramvaj. Že mohli bombardovat nějaké fabriky nebo něco… Ale ta tramvaj na té Joštově dostala přímý zásah. Maminka nebyla v té tramvaji, maminka byla na chodníku. To jsem viděla po válce… Maminka byla na chodníku a potom ji tam našli, tiskla k sobě ty děti… Na chodníku to dostali. Když byl ten nálet, tak já jsem strašně začala křičet. To byla moje první předtucha v životě. Já jsem začala v tom krytě křičet a křičet: 'Maminka je mrtvá, maminka je mrtvá'.“
„Začaly houkat sirény, já dodnes mám takovou… asi tomu říkám nějakou předtuchu, že jak zahouká siréna v tu středu, tak já musím pozavírat všechno. Já to nesnáším. To mně zůstalo z toho dětství, to je výsledek války. Že jak zahouká siréna, tak já všechno musím… a neštěstí je pro mě, když zahouká ta siréna a já jsem někde na ulici. Tak to zůstalo pro mě… Protože, jak já jsem slyšela vždycky za války zahoukat sirénu, tak úžasnej strach jsem dostala. Nesnášela jsem to.“
Eliška Vidakovičová, roz. Bugnerová, se narodila 20. srpna 1933 v Brně, kde vyrůstala. Během druhé světové války zažila opakované bombardování Brna, které ji hluboce poznamenalo. Při náletu v dubnu 1945 tragicky zahynula její matka Marie a dva sourozenci Maruška a Miroslav. Po válce čelila těžkým rodinným poměrům a musela velmi brzy odejít z domova. Na počátku padesátých let byla v Karlových Varech zatčena a vyšetřována Státní bezpečností kvůli smyšlenému podezření z přípravy útěku na Západ. Přes všechny ztráty a perzekuci se dvakrát vdala, vybudovala si rodinu, vychovala tři děti a prožila i další historické zvraty, včetně invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V prosinci roku 2025, v době natáčení pro Paměť národa, bydlela ve svém bytě v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!