„Jednou jsem přišel a měl jsem z UNRRy zelenej svetr ke krku. My jsme museli nosit polovojenskej úbor, což byly v podstatě zelené modráky a košile a zelená kravata. A já jsem měl rolák a teď tam přijel nějakej generál nebo vyšší důstojník na přehlídku. Zastavil se u mě, vytřeštil zrak a: ,Sveter, súdruh, musí byť?‘ A já jsem poslušně zasalutoval jak Švejk a zařval jsem: ,Musí!‘ On sklapl, pak si mě zavolal a důstojník říkal: ,Poslyšte, když marodíte s tím krkem, minule jste zase měl bolavou nohu nebo co, nechcete se nechat osvobodit z té vojny? Vždyť vy tady děláte jenom průšvihy.‘ Tak já jsem říkal: ,To není špatnej nápad, nechat se osvobodit z vojny.‘ Takže my jsme praktikovali tenkrát na různejch klinikách jako medici a já jsem si udělal takové potvrzení o tom, jak jsem nemocný a nechal jsem se osvobodit z vojny. No jenomže, osvobodit z vojny… Z vojenské katedry jenom. A mně potom hrozilo jít na dva roky. Kamarádi šli na rok a mně hrozilo jít na dva. Takže jsem musel mít modrou knížku. No, tak dalšími triky jsem dostal modrou knížku, to nebudu rozvádět, a jak jsem byl tak šťastnej a vděčnej, že ji mám, tak jsem ji pořídil, už jako lékař, dalším mladším kamarádům. Tak to jenom tak, jak jsme dělali modré knížky.“
„Tam jsem zažil i příchod Rusů a Rumunů do Brna. Kteří se tam chovali a nechovali, jak se to vezme. Samozřejmě se vší úctou, byli to naši osvoboditelé, ale pamatuju si, že můj tatínek měl hlavu v dlaních. Byl u toho a nemyslel si, že to takhle dopadne – nějakej ruskej voják znásilnil ženu z vedlejšího domu, chlapi se sebrali a šli si stěžovat ruskému důstojníkovi. Ten nechal nastoupit vojáky, ta žena ukázala na toho, kdo ji znásilnil, ten důstojník ho vzal stranou a namístě zastřelil. Takže tatínek si pak dělal výčitky svědomí, že smrt člověka tak trochu spoluzavinil, že si stěžovali na toho jistého. Patřilo to k válce, i takové věci. A na té Staňkové, tehdejší dlouhé 3, tam objevili ve sklepě třesoucí se německou rodinu, tak je vyvedli, chtěli je taky zlikvidovat, nějak to dopadlo jinak, to nevím přesně. Ale chtěli zapálit ten dům, Rusové. Tak to byly takové zážitky z bezprostředního sousedství na té Staňkové ulici.“
„Chtěl jsem do Brna a přihlásil jsem se na druhou chirurgickou kliniku a štěstí mi přálo, protože přišel osmašedesátej rok. V sedmašedesátým už se to uvolňovalo, takže jsem vyhrál konkurz na 2. chirurgickou kliniku. Byli jsme čtyři a měl jsem kliku, vyhrál jsem a nastoupil 1. ledna 1968. A to byla zrovna klinika profesora Navrátila, ale profesor Navrátil už tam nebyl. Protože on odešel do Vídně právě od toho ledna 1968. To byl takovej osudovej… Já nevím, jestli věříte na osud, já tak moc ne, ale někdy musím uvěřit, že něco takového existuje, protože když jsem dělal státnici z chirurgie, tak jsem dostal od profesora Navrátila, u kterého jsem to dělal, jedničku. A říkal: ,No, hvězdičku nedáváme, kolego, to nejde, ale já si myslím, že my se ještě někdy uvidíme.‘ A bylo vymalováno. V té chvíli jsem věděl, že jdu dělat chirurgii. Už když jsem dělal státnice – z interny, z gynekologie a porodnictví a z marxismu-leninismu. Tam mě málem vyhodili, z marxismu-leninismu, to bylo hrozný. Přimlouvali se za mne a nakonec mi to dali s tou nejhorší známkou. Takže profesor Navrátil. A skutečně jsem se s ním pak setkal. On tam jezdil ještě občas dooperovávat svoje případy nebo zvláštní případy, takže jsem mu měl tu čest asistovat. Jenomže tenkrát, operace srdce, to byla několikahodinová záležitost. A my jsme odešli od stolu za čtyři hodiny po operaci a za chvilku nás volali, že to srdce selhává. Tak se otevíral hrudník a hned se dělala revize – co se stalo a proč se to děje. Tak to byla pěkná škola, tvrdá. Tam jsem zažil i asistence profesoru Navrátilovi.“
Rudolf Vévoda se narodil 22. června 1935 v Brně. Otec Rudolf pracoval jako účetní, matka Boleslava jako učitelka v mateřské škole na brněnské Kociánce. Rudolf Vévoda pamatuje deportaci židovských sousedů do koncentračních táborů, přítomnost Hitlerjugend v brněnských ulicích, nálety na město i násilí během osvobození Rudou armádou. V roce 1953 komunisté několik měsíců věznili otce kvůli jeho stykům s tehdejšímu režimu nepohodlnými agrárníky. Na přelomu 50. a 60. let Rudolf Vévoda vystudoval medicínu v Brně, promoval v roce 1961 a poté vystřídal více profesních působišť. V roce 1968 nastoupil na chirurgickou kliniku Nemocnice u sv. Anny v Brně, kde operoval – mimo jiných – po boku světově uznávaného chirurga prof. MUDr. Jana Navrátila, DrSc., dr. h. c. Z chirurgie později přešel na urologickou kliniku a postupem času se vypracoval na jejího primáře. V druhé polovině 80. let vystřídal další vysoké pozice – ředitele polikliniky na Viniční a ředitele Městského ústavu národního zdraví MÚNZ. Navzdory kariérním úspěchům a svému působení ve vedoucích funkcích nikdy nevstoupil do komunistické strany (KSČ). V roce 2022 žil v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
