Věra Velínská

* 1935  

  • „Oni nás tam prostě i hlídali. Protože já už jsem v té době začala… [ začali] se mi líbit chlapci. A teď jsem šla domů ze cvičení, ze Sokola, [ oni] mě doprovázeli domů, večír. A najednou, když jsme se loučili, tak najednou se od stromu odplížila postava. Byl to místní policajt. Takže jsme věděli, že nás pořád hlídají.”

  • „A byla tam jedna naše známá, která u nás byla schovaná, byla u nás zaměstnaná, ale jenom tak na oko, protože by bývala musela do Reichu, to znamená na práci do Německa, do těch továren na výbušniny a na takové věci. Takže ta se tam zrovna nachomejtla, když byl nálet v Byšicích. Tam údajně měla padnout jedna bomba tříštivá, prej. A ta měla zranit fůru lidí, tam bylo hodně mrtvých, které ty střepiny zabily. Ona viděla, jak – těsně vedle té vrátnice byl koloniální obchod – a ona viděla, jak tomu pánovi, majiteli toho obchodu, dveře urazily hlavu. Tím nárazem toho výbuchu. A ona přilítla zpátky k nám a byla v takovým šoku hrozným, že ji museli omývat, dávali jí nějaký rum, aby se napila nějaké lihoviny, všechno možné. Ta než se uklidnila, to trvalo snad celé odpoledne.”

  • „No, myslím, že to bylo… Byl jednou nohou pořád v kriminále. A nebylo málo mlynářů, kteří to zaplatili i životem, protože, ať chtěl nebo nechtěl, tak načerno prodával mouku – protože lidi neměli co jíst. A tak jsme zažili ve válce… Když jste dítě, tak to tak neprožíváte, jde to všechno kolem vás – ale nervy to byly. Protože tam gestapo dělalo šťáry, já nevím, nejmíň jednou za čtvrt roku vždycky tam přilítli.” – „Neočekávaně, bez ohlášení.” – „Neočekávaně. A mně bylo tehdy sedm nebo kolik. A když tam vlezli poprvé, a docela náhodou jsme poslouchali Londýn, a když jsem viděla ty lebky na těch čepicích se zkřízenýma hnátama, tak jsem z toho měla takový strašný amok, že jsem brečela a musela mě maminka konejšit, že se nic neděje. A to bylo každou chvíli. A taky nakonec otec skončil ve vězení, že jo.“

  • „Například si pamatuju, že byl někde na Piavě, to je v Itálii. Na tý italský frontě museli ‚na bodáky‘. Dostali povel k útoku. A oni tam objevili, muselo to bejt někde v nějakejch těch křídovejch Alpách nebo tam někde, že tam byla nějaká díra do skály. A oni nechtěli na ty bodáky jít, tak tam vlezli. A říkal: ‚Tam byla jeskyně. Na jedný straně byli Italové, na druhý jsme byli my jako Němci a vůbec jsme se neprali.‘ Tohle vypravoval. A pak když vylezli, tak byli za hrdiny, protože to byli jedni z mála, který přežili. A vždycky on se za to styděl hrozně, protože dostali vyznamenání. A on se za to styděl a nikdy jsme o tom nesměli mluvit.“

  • „Když bylo devátého května, tak tady v Byšicích byl nálet. My jsme celou válku chodili a pozorovali jsme stříbrný rybičky na nebi, jak lítaly letadla, když dělaly nálety. Takže už jsme věděli, kam letěj. A říkali jsme: ‚Tyhle letěj na Prahu, tyhle letěj na Kralupy.‘ A takový podobný. Taky jsme takhle koukali toho devátýho, kam letěj ty rybičky stříbrný. A najednou letěly poněkud hodně níž. A zjistili jsme, že se chvěje tráva, padá listí ze stromů. A zjistili jsme, že po nás střílej. Protože tam byly dvě nějaký starý auta přitáhlý z těch kolon, co tady jezdily po tý Mělnický, tak přitáhly auta a my jsme je rabovali. A ono tam teda už nic nebylo. Tak oni si zřejmě museli myslet, že jsme snad nějaký vojáci nebo něco, že jsme byli u těch aut, a začali po nás střílet. Naštěstí jsme se teda dostali všichni domů. Ale protože nemáme sklep u nás, tam je hned voda, tak jsme to všechno prožívali s hrůzou, že nám něco spadne na hlavu. Tak naštěstí se to odbylo tím, že jsme měli rozbitý okna.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Byšicích, 17.12.2019

    (audio)
    délka: 07:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    v Byšicích, 18.12.2019

    (audio)
    délka: 01:17:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 27.09.2021

    (audio)
    délka: 02:05:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když skončila válka, lidi byli v euforii, mysleli, že už se nic takového nemůže opakovat. A ono je to pořád stejné

Věra Velínská
Věra Velínská
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Velínská se narodila 6. září 1935 v Jičíně do rodiny mlynáře Josefa Pekaře. Ten si v roce 1930 pronajal mlýn v Lejkově na Mělnicku. Elektrifikoval ho, zaváděl nové technologie, vybudoval prosperující firmu, která dovážela mouku do širokého okolí. Za války byl Josef Pekař dvakrát vězněn za nepovolené mletí, gestapo mlýn neustále kontrolovalo. O jeho zapojení do odboje a zásobování partyzánů nacisté naštěstí nevěděli. 9. května 1945 Pekařovi přežili bombardování prchajících Němců letadly Rudé armády. V dalších dnech už vítali sovětské vojáky, z nichž dva ubytovali přímo ve mlýně. V listopadu 1947 Věřin otec koupil mlýn do svého vlastnictví, po únorovém převratu ho však komunisté zestátnili. Označili je za kulaky, sledovala je policie a v roce 1951 byl Josef Pekař znovu vězněn. Věra vystudovala obchodní akademii a živila se jako administrativní pracovnice – dlouhá léta přímo v podniku Geoindustria, kterému v 60. letech lejkovský mlýn připadl. Po sametové revoluci Věra a její sourozenci mlýn zrestituovali, byl však v desolátním stavu. V roce 2003 ho proto prodali soukromému majiteli, který ho postupně rekonstruuje. Věra Velínská stále žije v domě hned vedle. Svědectví pamětnice bylo zdokumentováno díky podpoře nadačních fondů Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund.