Jaroslav Veis

„Myslím si, že Lidovky byly důležité v tom, že jako první začaly být o něco odvážnější v kladení otázek politikům. Od samého počátku nebyly servilní. Bylo to dané jejich disidentskou minulostí a tím, že vláda byla Lidovkám blízká. Byla to doba, která mi připadala úplně praštěná. Třeba nebyly mobily a já jsem telefonoval ministerskému předsedovi domů. Zvedla to paní Čalfová a řekla, že se manžel koupe. Tak já jsem se omluvil, ale ona ho vytáhla z vany. Mně to přišlo blbý. Tak to přece nemá být. Aby ministerský předseda vylezl z vany kvůli tomu, že mu volá redaktor z nějakých novin.“

„Když jsem chodil do první třídy, pořádala škola takovou akci, na které si žáci prvních a druhých tříd mohli ve škole koupit pomeranče. Měl jsem papírový pytlík, přišel jsem s tím domů a říkal mámě, že nesu pomeranče. A jestli bychom mohli dva nebo tři poslat chudým americkým dětem, aby na Vánoce také něco měly. Jenže matka mi začala vysvětlovat, že americké děti mají pomerančů dost, a když ona byla malá, tak se pomeranče normálně kupovaly v obchodě. Byl jsem z toho nešťastný. Nechápal jsem, proč mi máma lže. Vždyť přece ve škole mi o první republice říkali… Tak proč mi maminka říká takové věci? Takhle zmatené to bylo. Když umřel Stalin a vzápětí Gottwald, vysvětlil jsem mladšímu bratrovi, že soudruh Gottwald odjel do Moskvy na pohřeb soudruha Stalina a tam mu žalem puklo srdce. Ale byl tak statečný, že se s tím puklým srdcem vrátil do Prahy, aby umřel v Praze. Bratr mi později říkal, že tomu asi do desíti let věřil. Co jsem to prý byl za blbce, že jsem mu takové věci nabulíkoval.“