"To byla ‚vejtřaska‘ a ta mi byla přidělená, že kdyby byl přesun, a pak že přesun byl. Museli jsme dofoukat gumy, protože to tam bylo rok. Dofoukat gumy, složit plachtu a vevnitř byla zubní ordinace, čili zpřevodované. Takže jeden voják, když není elektrika, tak jeden voják si sedne na jedno kolo a to bylo zpřevodované, jak za první republiky, a ozubenými kolami, transmisemi a zpřevodované tak, že ti opravdu potřebuje zubař vyléčit nutně zub, tak to zpřevoduje tak, že ti to vyvrtá. Trochu zabrečíš, ale vyvrtá to. Nebudeš tam chodit s bolavým zubem… A pokud je elektrika, tak to šlo normálně na elektriku a když ne, tak prostě... Bojové podmínky, polní podmínky."
"Ukradli nám naftu. A jelikož mi kradli naftu, protože my jsme měli normálně takový ten dlouhý nafukovací stan, to byla topka, tam se opravovala auta a všechno. Ukradli nám naftu a druhý den jsem šel do služby. Služba přede mnou, dva kluci, dostali nějaké pohoštění, nějakou pochvalu, nějaké hodinky nebo tak něco a jeli do Kninu, což bylo hlavní město Krajiny Srbské. Jeli do Kninu na slavnostní večeři. No a my jsme po nich nastupovali druhý den do služby, tak si říkám, že je to dobrý, protože jestli se budou mstít, tak jsme tady akorát na ráně. Tak jsme tam chodili, pak se setmělo a to jsme pořád museli chodit dokola. A tam se mi stala ta příhoda s ježkem. Tam jsem pořád slyšel na betonu nějaké takové ššš a ššš. Tak jsem nevěděl jestli je to provokace nebo není. Tak jsem tam tak dlouho se zatajeným dechem byl za rohem baráku, až jsem vykoukl a viděl jsem ježka, jak má packu v kelímku od marmelády, protože my jsme to tam rozdávali malý dětem. Jídla jsme měli hodně, takže sušenky, jogurty, ty malé marmelády jsme dávali dětem a ony to vydloubly a zahodily. No a ježek, blbec, do toho šlápnul packou a chodil tam po tom betonu. Myslel jsem, že je moje poslední hodinka. Jak se říká, že slyšíš svůj dech a tlukot srdce, tak to jsem zažil."
"Byli jsme připraveni a velitelé nám řekli, jak to bude. Ten můj dokonce za mnou přišel a řekl mi, že jsem jeho řidič a že doufá, že nebudu dělat žádné kraviny, protože jedeme kolem mého rodiště, okolo Hamru, Stráže pod Ralskem. Tak nám to vyhlásili, my už jsme byli připraveni v čerňákách a už jsem měl napsaný dopis pro rodiče v kapse, tak nám to foukli, jak se říká, naskákali jsme do tanků a jeli jsme směr Mimoň z Rakovníka. Takže přes Slaný, úmorná cesta, úmorná cesta. Teď byl prosinec, takže jako zima, já v pochodové poloze, velitel nahoře taky a ten vítr cirkuloval. Měli jsme hnědé vojenské šály, která byla za chvíli ztvrdlá jak sádra, tak jsme si to vždycky přehazovali, kde to bylo měkčí. Takže jsme dojeli až na Mimoň a to bylo 8. prosince 1980. To bylo, jak jsem říkal, že v rádiu hlásili, že byl v New Yorku zavražděný John Lennon. Pak jsme přespali a jeli jsme znova až tady za Osečnou do Zábrdí a tam nás zastavili a Varšavská smlouva dostala echo od NATO, že jakmile vstoupí Varšavská smlouva do Polska, tak vojáci z NATO se vylodí z Baltu a půjdou proti nim. Jak řekl velitel, že nám ‚nakopou p*del‘."
Rudolf Věchet se narodil 24. června 1960 v České Lípě. Celý svůj život prožil ve městě Stráž pod Ralskem, kde jako malý chlapec zažil zabrání tamního zámku sovětskou armádou po srpnové okupaci 1968 a pozdější masivní příchod nových obyvatel do města spojený s otevřením uranových dolů v blízkém okolí. Vojenskou službu strávil nejprve ve slovenském Martinu a později v Rakovníku u tankistů. Zde se také účastnil Operace Krkonoše v prosinci 1980. Po návratu do civilu nastoupil jako horník do uranových dolů, kde pracoval na různých pozicích až do roku 1991. Celý život věnoval svému velkému koníčku, kterým byl fotbal. Jako aktivní hráč využil nabídky hrát v nižší německé soutěži, ale po byrokratických problémech se musel vrátit zpět domů. V roce 1993 dostal od svého bratra návrh účastnit se mírové vojenské mise UNPROFOR v tehdejší Jugoslávii. Nabídku přijal a odjel sloužit na Plitvická jezera a později do obcí Klapavice a Karlovac. Zde měl za úkol chránit civilní obyvatele před ozbrojenými útoky znepřátelených etnických skupin. Po půlroční službě se vrátil zpět do České republiky. Nastoupil opět do uranových dolů a naplno se začal věnovat opět fotbalu, hlavně jako trenér, kdy několik místních týmů přivedl k regionálním úspěchům. V době natáčení (2024) žil ve Stráži pod Ralskem. Příběh pamětníka mohl být natočen díky podpoře z města Stráž pod Ralskem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
