Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotný v. v. Rudolf Věchet (* 1960)

• narodil se 24. června 1960 v České Lípě

• v roce 1968 se stal svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a pozdějšího usídlení sovětských vojáků ve Stráži pod Ralskem

• vojnu trávil jako tankista v Martině a v Rakovníku

• v prosinci 1980 se účastnil jako voják základní služby vojenské Operace Krkonoše

• pracoval jako horník v uranových dolech v okolí Stráže pod Ralskem

• v roce 1993 sloužil jako voják mise UNPROFOR v Jugoslávii

• působil v obcích Plitvice, Klapavice a Karlovac

• po návratů domů se začal naplno věnovat trenérské činnosti ve fotbale

• v roce 2024 žil ve Stráži pod Ralskem

Počátkem devadesátých let došlo k eskalaci napětí mezi etnickými skupinami v bývalé Jugoslávii, což vyústilo v nejkrvavější evropský konflikt od konce druhé světové války. V jeho důsledku došlo k rozpadu jugoslávské federace a vznikly samostatné státy. 

V roce 1991 schválila Rada bezpečnosti OSN mírovou misi UNPROFOR (United Nations Protection Force), která měla za úkol chránit civilní obyvatelstvo před útoky znepřátelených etnických skupin. Účast Československa na této misi schválila federální vláda v lednu 1992 a následně začal výcvik československých vojáků v Českém Krumlově.

Jedním z nich byl i mladý nadějný fotbalista Rudolf Věchet. Ten po nepodařeném fotbalovém angažmá v Německu hledal nový životní impuls. Jeho bratr Milan Bitto, tehdy již veterán z různých světových konfliktů, mu nabídl účast v mírové misi OSN v Jugoslávii. Rudolf Věchet po delším rozmýšlení nabídku přijal a odjel jako tzv. „modrý baret“ na Balkán. 

Nejprve byli na zámku rekreanti a pak tam umístili sovětské vojáky

Rudolf Věchet se narodil 24. června 1960 v České Lípě. Oba rodiče pracovali v podniku Vojenské lesy a statky Mimoň ve Stráži pod Ralskem. Otec Rudolf Věchet jako traktorista a matka Etela Věchtová (roz. Bittová), jako tzv. „žena pro všechno“, jak uvádí pamětník. V letní sezóně také vypomáhala na zámku ve Stráži pod Ralskem, který v tu dobu sloužil jako rekreační středisko. 

Srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy prožil pamětník ve Stráži pod Ralskem jako malý chlapec. Podle vyprávění si dodnes vzpomíná na kroužení vrtulníků nad městem a následný příjezd okupačních vojsk. Ti byli postupně ubytováni na strážském zámku, a ten se tak pro veřejnost zcela uzavřel. 

Po zakončení základní školy nastoupil po vzoru svého bratra na výuční obor zámečník v České Lípě. Po jeho absolvování se vrátil zpět do Stráže pod Ralskem a nastoupil na pracoviště VP6, ale odtud po domluvě s vedením přestoupil na ZRUP Příbram, pracoviště Stráž pod Ralskem, kde pracoval jako řidič nákladního auta. 

Během vojny se stal součástí Operace Krkonoše 

Na konci sedmdesátých let nastoupil Rudolf Věchet na povinnou vojenskou službu do slovenského Martina. „Na odvodu v České Lípě jsem dostal umístění k tankistům. Odjel jsem na Slovensko a tam bylo tak možná osm Čechů, hrozně málo. Učili nás tam třeba veteráni z druhé světové války, kteří se účastnili tankových bitev,“ vzpomíná pamětník. 

Pamětník se zde také setkal se šikanou, kterou praktikovali starší vojáci (zvaní též mazáci). „Šikana byla, to je jasné, ale dalo se to vydržet. Museli jsme uklízet, čistit podlahu nebo běhat kolem okna s větví. U okna seděli mazáci, jako ve vlaku, a tím, jak jsme běhali, tak jim ubíhala cesta. Ale po úrazu oka jednoho z vojáků šikana rázem ustala,“ vzpomíná pamětník.

Po určité době byl převelen do Rakovníka, kde vojenská služba pokračovala. Právě zde ho čekala v prosinci 1980 akce nazvaná Krkonoše. Jednalo se o plánovanou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Polska, kde mělo dojít k potlačení demokratizujících snah vedených odborovým hnutí Solidarita. Prakticky se mělo jednat o podobný zásah, který proběhl v srpnu 1968 v Československu. 

Rudolf Věchet se jako tankista stal součástí tažení – na severu Čech měli překročit hranice do Polska. „Naskákali jsme do tanků a vydali jsme se z Rakovníka směr Mimoň. To si pamatuji jako dnes, přijeli jsme a zrovna hlásili v rádiu, že byl zastřelený John Lennon. U Mimoně jsme přespali a druhý den cesta pokračovala na Osečnou a Zábrdí k polským hranicím,“ vzpomíná pamětník. 

Právě zde, 30 kilometrů od hranic, dostala československá armáda rozkaz postup zastavit a akce byla odvolána. Velitelství nechalo tanky otočit a jak vzpomíná pamětník, po vlastní ose se vydaly směrem na Rakovník a zpět do kasáren. 

Slibované angažmá v Německu nakonec nevyšlo

Rudolf Věchet se od mládí aktivně věnoval fotbalu. Jako malý chlapec stál u regionálních úspěchů v podobě postupů do vyšších soutěží. Postupně se vypracoval do A týmu Stráže pod Ralskem, kde pravidelně nastupoval v zápasech. Díky svému talentu se v roce 1991 se svým kamarádem Františkem Pokorným přihlásil na inzerát, který sháněl mladé nadějné fotbalisty na angažmá v Německu. Ozval se jim český agent, který sháněl mladé hráče do nižších soutěží v Německu a z jejich angažmá získával provize. Mladý Rudolf, tak odejel nedaleko Düsseldorfu, kde bylo již vše domluvené. „Všechno jsme měli hotové. Měl jsem pracovat v Německu ve firmě na výrobu plastů do aut. K tomu byly denně tréninky a za fotbal jsme měli 3 500 marek – z toho šlo 500 agentovi. Ale nedostali jsme pracovní povolení, a tak jsme se vraceli domů,“ dodává pamětník.

Zklamaný a do jisté míry rozčílený Rudolf Věchet přemýšlel, jak dál. Vrátil se zpět do uranových dolů, kde pracoval jako horník, ale stále hledal nový životní náboj. Oslovil ho starší bratr Milan Bitto, v tu dobu již zkušený novodobý válečný veterán. Nabídl mu účast v mírové vojenské misi UNPROFOR v bývalé Jugoslávii. Pamětník se zprvu zdráhal, ale nakonec se rozhodl, že na Balkánský poloostrov odjede. „Nebyla to nijaká ješitnost, ale já v tu dobu byl tak naštvaný, že nevyšlo Německo, že jsem se rozhodl, že prostě zkusím něco jiného,“ vzpomíná s odstupem času pamětník.

Sloužil na Plitvických jezerech 

Po nástupu k armádě čekal pamětníka náročný výcvik v Českém Krumlově. „Fyzicky se to dalo zvládnout, ale psychotesty to bylo něco. Stovky otázek v časovém limitu, který se krátil. Po konci mi velitel o mě řekl úplně všechno, jak kdybych to měl napsané na čele,“ vzpomíná Rudolf Věchet. Po výcviku byl pak na jaře roku 1993 odeslán s českou jednotkou do Chorvatska na Plitvická jezera. 

„Ten pocit, když jsme přejeli hranice s Jugoslávií, byl hrozný. Dodnes vidím tu totálně zničenou krajinu a šok, který to ve mně vyvolalo,“ dodává. Rudolf Věchet se se svou jednotkou ocitl v obci Plitvice, kde měl za úkol chránit místní obyvatelé před znepřátelenými stranami a zároveň je zásobovat. Jako člen modrých baretů byl proškolen, že za žádných okolností nesmí vystřelit jako první, že zbraň může použít pouze v sebeobraně, jelikož UNPROFOR, zde měla mírové poslání. „Střílet jsme jako první nesměli, jen kdyby nás někdo napadl. Bývalý správce Plitvických jezer, který se jmenoval Čavič, nám řekl, že pokud nás zajmou, tak je konec, to ať se raději zastřelíme. Proslýchalo se, že se u výslechu používá i mučení,“ vypráví pamětník. 

I přes domluvený klid zbraní na sebe znepřátelené strany stále útočily a často nad vojáky létaly bomby, které dopadaly na nepřátelská území. V okolí Plitvických jezer nesídlili jen Češi, ale i další národnosti, které se ve službě po různých intervalech střídali. „Byl zrovna rok 1993 a místní i cizinci nechápali, jak jsme se jako Československo mohli rozdělit bez jediné vystřelené kulky. Nechápali to, když viděli, co se u nich děje,“ vzpomíná.

V jezerech bylo zakázáno se koupat. Důvod? Zaminování

Zázemí členů mírové mise bylo na poměrně dobré úrovni. Sám pamětník vzpomíná, že nabídka potravin byla bohatá a bylo jich dost. „Čeští kuchaři nedokázali udělat z francouzské mouky knedlík. No a co je český voják bez knedlíku, to není voják. Tak nám dovezli z Čech, aby je mohli udělat,“ doplňuje s úsměvem na tváři.

Vedle zásobování a ochrany místních obyvatel vykonával pamětník i jakéhosi správce restaurace. Jednalo se o post, kdy velení mělo mít návštěvu a on musel připravit provizorní restauraci. Vedle toho uklízel, vařil kávu, pouštěl televizi a obsluhoval hosty.

Po službě měli vojáci volno. Rudolf Věchet vzpomíná: „Trávili jsme ho různými způsoby, protože opouštět tábor bylo zakázané. Hráli jsme třeba fotbal. Chtěli jsme se jít vykoupat na Plitvická jezera, ale to bylo zakázané, protože byly zaminované.“

Rudolf Věchet se se smrtí přímo nesetkal, ale kritických chvil, které si bude pamatovat do konce života zažil hodně. „Létaly nad námi střely. Místní vojáci nám kradli naftu. Báli jsme se, kdy na nás zaútočí, či jsme museli jet za hranice vyzvednout zatknutého vojáka a nás při tom vyslýchali,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětník. 

Po službě na Plitvici byl pamětník se svou jednotkou převelen do obce Klapavice a později Karlovac, kde po okolí rozvážel vodu. Na podzim roku 1993 Rudolfu Věchtovi turnus končil a on se rozhodoval, co udělá dál. Napadlo ho v misi pokračovat a pobyt si prodloužit, ale po náhlém úmrtí otce se vrátil zpět do Stráže pod Ralskem. 

Vojenská dráha? Raději fotbal

Po návratu domů se pamětník po čase opět vrátil do uranových dolů, kde tentokrát pracoval na povrchu. Vedle toho se naplno věnoval svému celoživotnímu koníčku, působil jako fotbalový trenér. Díky tomu se mu podařilo opět docílit několika regionálních úspěchů a postupů do vyšších soutěží.

Rudolf Věchet se však s jugoslávským konfliktem nerozloučil na dobro. V devadesátých letech ve Stráži pod Ralskem vznikl uprchlický tábor pro cizince. Do města se tak dostal velký počet utečenců právě z bývalé Jugoslávie. „Z Jugoslávie jsem odjel a ona přijela za mnou. Většinou to byli chudáci, co utíkali před masakry – Bosňáci, které by na Balkáně zabili. Ale jsou to všechno horké hlavy. Seděli jsme v hospodě a za chvíli se to tam už pralo,“ vzpomíná pamětník. 

Dnes (2024) Rudolf Věchet žije se svou rodinou ve Stráži pod Ralskem. Za svou činnost v mírové misi získal titul válečný veterán a za vojenskou službu byl i dvakrát oceněn. První medaili obdržel ještě v Jugoslávii na Klapavici za chrabrost a druhou pak za službu míru už doma v Čechách. 

Závěrem pamětník dodává: „Rád bych vzkázal jen to, aby lidi na sebe byli hodní. Protože všechno špatné se jednou vrátí.“