„Můj otec jednoho krásného dne přinesl domů flintu a rudou pásku na rameni. Říkal, že jsou to Lidové milice. Bál jsem se té flinty. Ještě jsem měl z války vzpomínky. ‚Co to je, tatí?‘ On mi to vysvětlil: ‚Neboj se. My střílet nebudeme, ale budeme to mít připravený, když by někdo střílel na nás.‘“
„Byl jsem s rodinou na dovolený na Strakonicku v JZD Horní Poříčí. Chodil jsem vždy rád mezi jezeďáky, dělat na pole a kolem hospodaření družstva. Zrovna když přišli, vyšla na mě noční směna sušení obilí ve vedlejší vesnici. Byla sušička, tak jsme sušili. Ráno jsem přišel asi ve čtyři hodiny domů. Už jsme měli vysušeno, tak jsem si šel lehnout. Za chvíli mě budí manželka: ‚Vašku! Rusáci jsou tady!‘ A já říkám: ‚No a co chtějí Rusáci?‘ Nepochopil jsem to. S tím jsem vůbec nepočítal. Tak mi to vysvětila blíž, že nás zabrali. Nemohl jsem pochopit, proč nás Rusáci zabrali. S tím pak přišlo období normalizace.“
„Závěr války je pro mě hluboký zážitek. Můj otec byl de facto z komunistické rodiny, protože jeho bratr na Domažlicku působil jako instruktor ústředního výboru strany a tíhli k Sovětskému svazu. Když nás osvobodil, tak to náš otec, který byl v nějaké skupině, která se ustavila jako nějaká garda či tak. Vítal to tak bouřlivě, že vzbudil celou vesnici. Když jely tanky po druhé straně Labe, myslel si, že jedou k nám. ‚Lidičky! Vstávejte! Rudá armáda je tady.‘ Všichni jsme tedy vyběhli na kopec nad Labe, ale ona jela jenom po druhém kopci. Přijeli až druhý den. Koněv – či jaký to byl generál –, který šel od Moravy. Tam to byla už klasika. Přiběhli lidi na náves. Snášelo se, co bylo nejlepší. Tanec, hudba, objímání, květiny. Tenkrát v tom květnu zrovna už byly bezy a všechno rozkvetlý. Tak jsme je zavalili.“
Václav Veber se narodil 22. listopadu 1937 v Záboří nad Labem do rodiny zedníka. V rodné vsi se setkal jak s okupační německou armádou, tak v květnu 1945 také s rudoarmějci. Osvobození z východu zapříčinilo, že rodiče vstoupili po válce do komunistické strany, ke které měli dlouhodobě blízko. V září 1946 se rodina Veberových přestěhovala do západočeských Františkových Lázní do domu po odsunutých Němcích. Ovlivněn budovatelským nadšením vstoupil mladý Václav v roce 1952 na hornické učňovské učiliště. Krátce nato byl ale přesunut na střední průmyslovou školu hornickou. Při studiích se na dole potkával s příslušníky pomocných technických praporů, než byly v roce 1954 zrušeny. Po odmaturování v roce 1956 dostal umístěnku na důl Eliška poblíž Chlumčan, kde pracoval s vězni odsouzenými za politickou činnost. S nástupem do zaměstnání vstoupil po vzoru rodičů do komunistické strany. V roce 1968 uvítal reformní hnutí. Na začátku normalizace se však stal předsedou prověrkové komise. Neměl ale v úmyslu škodit, a tak nikoho ze zaměstnání nevyhodil kvůli jeho názorům. Krátce nato se stal vedoucím podniku, kde setrval až do roku 1992. Mezitím si v letech 1974–1980 doplnil vysokoškolské vzdělání na Fakultě právnické Univerzity Karlovy. V roce 1989 se stal na krátkou dobu předsedou celozávodního výboru komunistické strany. Po sametové revoluci byl svědkem masivního odlivu členů ze strany. Po odchodu do důchodu ještě do roku 2015 pracoval na odboru životního prostředí na krajském úřadě v Plzni. V roce 2022 bydlel v Nýřanech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
