Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Václav Veber (* 1937)

• narozen 22. listopadu 1937 v Záboří nad Labem

• svědkem příjezdu sovětské armády počátkem května 1945

• v roce 1946 se odstěhovali do Františkových Lázní do domu po Němcích

• v létě 1956 úspěšně odmaturoval a nastoupil na důl Eliška u Chlumčan

• v roce 1956 se stal kandidátem a později i členem Komunistické strany Československa

• na začátku normalizace zasedal jako předseda prověrkové komise

• v důsledku personálních obměn se stal vedoucím podniku

• v letech 1974–1980 si doplnil vysokoškolské vzdělání na Fakultě právnické Univerzity Karlovy

• v roce 1989 se na krátkou dobu stal předsedou celozávodního výboru Komunistické strany Československa

• v období 1993 až 2015 pracoval na odboru životního prostředí na krajském úřadu v Plzni

Václav Veber pocházel z rodiny, kde měli všichni velmi blízko ke komunismu, po válce rodiče vstoupili do komunistické strany. Mladý Václav se k jejich kroku přidal krátce po studiích. Budovatelské nadšení, které bylo velmi živeno tehdejší propagandou, v něm probudilo zájem o hornictví. Později se tak na dolech setkal jak s příslušníky pomocných technických praporů, tzv. černými barony, tak s politickými vězni, tzv. mukly. Nikdy však proti nim necítil vnitřní odpor, ačkoliv režim je považoval za osoby druhé kategorie. Jeho víra v komunismus nebyla zhatěna ani srpnovou invazí v roce 1968. Spíše pocítil odpor k Sovětskému svazu. Vždy se totiž snažil o co největší prospěch pro společnost. K přílišným změnám se odvážil ale málokterý ústřední výbor strany ve východním bloku. „Naše generace a moji vrstevníci jsme mysleli už jinak než zejména vedení naší strany. Neměli jsme ale moc to ovlivnit. K tomu nás nepustili. Zvlášť když se zjistilo, že mám jiné názory,“ vypráví pamětník.

Poznal jsem, co je strach     

Václav Veber se narodil 22. listopadu 1937 v Záboří nad Labem. Pojmenován byl po svém otci, který se živil jako zedník. Rodina bydlela v malém domku a peněz neměli nazbyt. Krátce nato vypukla druhá světová válka, která jejich životní situaci pochopitelně příliš nezlepšila, přesto se rodině dařilo neživořit. V průběhu válečných let se nesetkal s partyzány ani s krutostí okupačních složek. Atmosféra doby byla ale poznamenána nacistickým režimem. „Poznal jsem, co je strach. Nejenom z Němců, ale také z Čechů, kteří se s Němci přátelili,“ říká pamětník.  

Na druhou stranu hovoří o wehrmachtu, který se počátkem ledna 1945 usídlil v jejich škole, velmi pozitivně. „Jeden stál s puškou na rameni, jako na stráži. Před školou jsme měli takové to letiště. Nejdřív jsme se tam báli. Pak jsme viděli, že Němec nic nedělá. Tak jsme se přibližovali a přibližovali a on si sedl s námi na schody před školou a něco se nám snažil říct, kamarádit se,“ vzpomíná Václav Veber.

Němečtí vojáci v obci dlouho nepobyli. Počátkem května utekli pod rouškou noci před postupující frontou směrem na západ do amerického zajetí. Ovšem jak badatel Jiří Padevět ve své knize Krvavé finále uvádí, v nedaleké vesnici Malín zavraždili němečtí vojáci jedenáct osob a ani městu Kolín, které bylo taktéž opodál rodného domu Václava Vebera, se podobný incident nevyhnul. Mohlo se tak jednat o ty stejné vojáky, kteří se chtěli kamarádit s dětma a na konci války vraždili místní obyvatele.

Lidičky! Vstávejte! Rudá armáda je tady

Počátkem května se v okolí vesnice táhly kolony prchajících Němců před postupující Rudou armádou, která vedla ofenzívu na Prahu. Rozsáhlé tankové sbory s rudou hvězdou na kopuli ale nemohly ujít pozornosti místních obyvatel, kteří na osvobození čekali šest let. „Když jely tanky po druhé straně Labe, myslel si, že jedou k nám. ‚Lidičky! Vstávejte! Rudá armáda je tady,‘“ vzpomíná Václav Veber na svého otce, který tak bouřlivě vítal jejich příjezd, až vzbudil celou vesnici. Jenže v době, kdy se rozhodovalo, zda Prahu osvobodí povstalci, či symbolicky Rudá armáda, nebyla malá vesnice na Kutnohorsku strategickým cílem. „Všichni jsme tedy vyběhli na kopec nad Labe, ale ona jela jenom po druhém kopci. Přijeli až druhý den,“ vypráví Václav Veber.

Dle oficiální historie obce přijely první sovětské jednotky až devátého května, kdy se patrně jednalo o vojáky z druhého ukrajinského frontu maršála Rodiona Malinovskije. „Přiběhli lidi na náves. Snášelo se, co bylo nejlepší. Tanec, hudba, objímání, květiny. Tenkrát v tom květnu zrovna už byly šeříky a všechno rozkvetlý. Tak jsme je zavalili,“ vzpomíná na kytice šeříku, jenž se stal jeden ze symbolů osvobození Československa.

Všichni jsme byli náplava

Po válce rodina Veberových v obci dlouho nepobyla. Maminka Marie potřebovala nastoupit na dlouhodobé léčení ve Františkových Lázních na západě Čech, a tak se rozhodli, že se tam přestěhují. Koneckonců zde zůstalo plno prázdných domů po odsunutých Němcích, a tak si jeden z nich za výhodnou cenu koupili. „Dům byl úplně nový, ale nedostavěný. K bydlení byly dvě místnosti v podkroví a zbytek se musel dodělat,“ popisuje obydlí, do kterého se nastěhovali v září 1946. Tenkrát zrovna začal nový školní rok a na jednotlivých třídách bylo silně znát, kolik původních obyvatel v Sudetech zůstalo. „V naší třídě snad nebyl jediný, který by byl v těch Františkových Lázních domorodec. Všichni jsme byli náplava. Dokonce tam mezi námi byli Slováci, Rusíni,“ vzpomíná na spolužáky. Poválečný odsun Němců, přestože vyřešil dlouholeté spory, nenávratně zničil několik set let trvající spojení s krajinou, která tak byla poznamenána nejvíce.

Otec přišel s flintou a rudou páskou na rameni

Ve spojitosti s odsunem Němců zaznívá ještě jeden aspekt. V místech, kde žili a kam přišlo nové obyvatelstvo, zvítězila v prvních poválečných volbách v roce 1946 komunistická strana znatelným rozdílem. Ačkoli motivy pro volbu komunistů mohly být rozdílné, ve volebním kraji rodiny Veberových pro ně hlasovala více než polovina voličů. Koneckonců také rodiče mladého Václava se stali po roce 1945 komunisty. „Věřili, že ten komunismus bude lepší pro lidi,“ vysvětluje pamětník důvody.

Komunistická strana se širokou podporou ve společnosti tak po prvních volbách velmi posílila a připravovala se k převzetí moci. K tomu došlo koncem února 1948, kdy po vládní krizi podali demokratičtí ministři demisi v domnění, že tím způsobí pád vlády a ustanovení nové, bezkomunistické většiny. Komunisté se v této neuspokojivé situaci rozhodli vyzbrojit vlastní podporovatele. „Můj otec jednoho krásného dne přinesl domů flintu a rudou pásku na rameni. Říkal, že jsou to Lidové milice. Bál jsem se té flinty. Ještě jsem měl z války vzpomínky. ‚Co to je, tatí?‘ On mi to vysvětlil: ‚Neboj se. My střílet nebudeme, ale budeme to mít připravený, když by někdo střílel na nás.‘“ Komunistům se tak nakonec podařilo upevnit moc a následně si ji podržet na více než čtyřicet let.

Chtěl bych sloužit u PTP

V roce 1952 si Václav Veber vybíral, kam po základní škole. Špatné známky neměl, ale zvolil dráhu horníka. „U nás v rodině byla samá řeč o budování republiky. Byl jsem nedočkavý, abych se toho zúčastnil,“ odůvodňuje své rozhodnutí. V září téhož roku tak nastoupil do hornického učiliště v Královském Poříčí u Sokolova, kde však dlouho nesetrval. Na hornictví většinou chodili žáci se špatným prospěchem, a tak jej krátce nato přesunuli na střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově. Zde v roce 1956 úspěšně odmaturoval a byl umístěný na důl Eliška poblíž Chlumčan u západočeských Dobřan.

Ještě předtím jej čekala povinná vojenská služba. Ovšem než mohl být odveden, musel se již v roce 1954 dostavit k soupisu branců. Pobyt v dole si natolik oblíbil, že o něj žádal i zde. „Ptali se mě, jaké mám představy, u jaké zbraně bych chtěl sloužit. Povídám: ‚Chtěl bych sloužit u PTP.‘ Oni říkali: ‚Víš, co to je?‘“ zeptali se, načež pamětník odpověděl: „Vím to. Vojáci dělají u nás na šachtě.“ Tehdy ale netušil, co přesně zkratka PTP znamená. Tzv. pomocné technické prapory byly v letech 1950–1954 armádní útvary, kde sloužili vojenská léta pro režim nespolehliví občané, kteří byli využíváni k těžké manuální práci. Ve své podstatě to byla vojna za trest. Václav Veber se s nimi při studiích setkával na dole, ale necítil k nim žádný odpor, na rozdíl od vládnoucího režimu. Nakonec se nikdy nedostal k „vytouženým“ PTP,  jelikož byly zrušeny. Nenastoupil však ani na vojnu. Jako horník získal výjimku.

Bude amňa?

V době, kdy nastoupil na důl Eliška, stát po zrušení PTP využíval nadále levnou pracovní sílu, která se skládala z vězňů, mimo jiné také z těch, kteří byli odsouzeni na základě politické činnosti. Souhrnně je označovali jako tzv. mukly. Ti přijeli také na pracoviště Václava Vebera. „Padesát procent z nich se tam dostalo justičním omylem. Byl to jejich názor. Když se blížily státní svátky, tak největší zájmy vždy měli, jestli bude amňa – amnestie, copak říkají v rádiu a tak dál,“ vzpomíná na nespočet dotazů od odsouzených a dodává: „Špatné to s nimi nebylo.“ Paradoxně právě tenkrát se stal kandidátem a později i členem Komunistické strany Československa, která nahlížela na část odsouzených, a převážně na ty z politických důvodů, jako na nepřítele dělnické třídy. Přesto si Václav Veber zachoval zdravý nadhled.

Vašku! Rusáci jsou tady!

V šedesátých letech nastala doba uvolňování komunistického režimu, kdy tento proces vyvrcholil létem 1968. Počátkem tohoto roku odstoupil z vedoucích funkcí konzervativní Antonín Novotný a reformní hnutí vedené Alexandrem Dubčekem vyhlásilo Akční program, který měl vést k změnám v socialistické společnosti, politice a hospodářství. „Naše generace jsme to uvítali. Byli jsme plně zapojený a měli jsme životní zkušenosti. Nechci říct, že jsme zrovna jásali, ale vítali jsme, že nějaká změna musí přijít,“ vypráví Václav Veber. „Bylo to takové uvolnění a my jsme se nadechli.“

Československou společnost ale čekalo namísto změn kruté vystřízlivění z opojení atmosféry pražského jara, jak se období změn později zapsalo do historie. Sousední státy společně s Moskvou v čele sledovaly změny s velkou nelibostí. Obavy ze ztráty strategicky položeného Československa ve střední Evropě tak daly zelenou vojenské intervenci států Varšavské smlouvy pod kódovým označením operace Dunaj, která měla situaci v Československu stabilizovat.

Koncem srpna se Václav Veber zrovna nacházel se svojí rodinou na Strakonicku. Rád pomáhal lidem v zemědělství a tehdy v noci z 20. na 21. srpna byl na noční směně sušit obilí. Neměl ale vůbec ponětí, co se odehrává za zdmi objektu. „Ráno jsem přišel asi ve čtyři hodiny domů. Už jsme měli vysušeno, tak jsem si šel lehnout. Za chvíli mě budí manželka: ‚Vašku! Rusáci jsou tady!‘ A já říkám: ‚No a co chtějí Rusáci?‘ Nepochopil jsem to. S tím jsem vůbec nepočítal. Tak mi to vysvětila blíž, že nás zabrali. Nemohl jsem pochopit, proč nás Rusáci zabrali,“ vzpomíná na ponuré ráno. Okolní krajinou mezitím projížděly sovětské gardové sbory, které pod rouškou tmy překročily hranice s východním Německem, jak uvádí Český historický atlas.

Když se vrátil do Plzně, chodíval část cesty do práce pěšky. Kousek za městem denně narážel na utábořenou část sovětské okupační armády. Podmínky, ve kterých žili, byly ale nanejvýš zarážející. „Byla tam hromada země a v tom měli Rusáci nějakou zemljanku. Chudáci. Špinavý, vyválený. Měli tam natahanou slámu z pole,“ popisuje. „Když jsem ale viděl ty uniformy s červenou hvězdičkou na čepici, tak jsem si říkal: ‚Jak je to možný? Jsou to ti samí, co tenkrát přišli v tom čtyřicátém pátém – a teď tohle.‘“ 

Naneštěstí jsem se stal předsedou prověrkové skupiny

Vojenská intervence byla účinná pouze v případě akutního zastavení reformního hnutí. Druhotnou záležitostí byl návrat ke starým pořádkům, tedy dle dobové terminologie „normalizace a konsolidace poměrů“. Pro režim bylo důležité vyloučit z komunistické strany ty členy, kteří měli odlišný názor. Ovšem o tom, kdo se bude muset vzdát členství a s tím často i zaměstnání, rozhodovaly prověrkové komise. „Naneštěstí jsem se stal předsedou prověrkové skupiny. Tam jsem si zažil pár horkých chvilek, protože jsem si myslel, že lidé, co tam patří a jsou platní pro stranu, trvali na tom, že tam nechtějí být. Nedivil jsem se a ani jsem je moc nepřesvědčoval,“ vzpomíná Václav Veber na obtížné období. Ačkoliv lidi vystoupili ze strany, nikdo nestál o to, aby byli vyhozeni ze zaměstnání, a tak zůstali. Kvůli personálním obměnám se ale krátce nato stal vedoucím závodu 04 Plzeň, národního podniku Výstavba kamenouhelných dolů Kladno. Nepochybně mu v tom pomohlo, že zůstal komunistou, jenže měl starosti, jak vysvětlit okolí, proč tenkrát po sovětské okupaci nevystoupil ze strany. „Musí se přece jednou něco stát, aby to bylo dobré pro lidi,“ vysvětluje hlavní důvod. Navzdory častějším nesouhlasům s vedením strany nadále věřil v základní myšlenky komunismu.

Nosili mi členské legitimace, že chtějí vystoupit

Jako vedoucí závodu si musel dodělat vysokou školu. V roce 1980 tak úspěšně zakončil studium na Fakultě právnické Univerzity Karlovy. V průběhu normalizace se jako většina společnosti o politiku příliš nezajímal. Uvítal nástup Gorbačova, který chtěl reformovat komunismus, jenže s tím spustil proces, který započal destabilizaci východního bloku. Shodou náhod zrovna v době, kdy komunistický režim padl v sousedním Polsku a k podobnému osudu spěli taktéž v Maďarsku, se dostal Václav Veber do funkce celozávodního výboru Komunistické strany Československa. V roce 1989 jej tak opět dostihly politické záležitosti. Když v důsledku sametové revoluce komunistický režim padl taktéž v Československu, mnoho členů vzápětí opustilo stranu. „Dělali frontu na chodbě. Nosili mi členské legitimace, že chtějí vystoupit. Všichni asi čekali, jak je budu přemlouvat. A já: ‚Tak mi to dej a tady to potvrď a můžeš jít.‘ Takhle to probíhalo,“ vypráví. Taktéž Václav Veber de facto vystoupil ze strany. Legitimaci formálně neodevzdal, ale neprodloužil členství. „Upřímně řečeno, politiky jsem měl za svůj život až takhle. Byl jsem rád, že na schůze už chodit nemusím. Ne proto, že by se mi komunismus jako myšlenka nelíbil, ale kvůli těm tanečkům okolo.“

Václav Veber po revoluci krátce pracoval ještě jako vedoucí podniku. Následně v roce 1992 odešel do důchodu, kde ale dlouho nesetrval. Díky svému právnickému vzdělání nastoupil na poloviční úvazek na odbor životního prostředí na krajském úřadě v Plzni. Do zaslouženého odpočinku odešel až v roce 2015. V roce 2022 žije v Nýřanech nedaleko zavřených dolů, kam před téměř sedmdesáti lety nastoupil jako mladý horník.