Vladimír Včela

„Já jsem se se skautem setkal náhodou v roce 1938 v Jihlavě, kde byl sraz skautů, v místech, kde je dnes Dům zdraví, vedle židovského hřbitova. Byl jsem uchvácen, protože jsem znal party kluků z činžáků… A najednou jsem se setkal s něčím, co bylo úžasný, všechno fungovalo, perfektní… Nádherný. A já jsem se zdržel u těch skautů až do hlubokého večera a rozhodl jsem se, že se chci stát skautem, že je najdu. Ale kde? Tak jsem pátral, kde skauti existujou, a když jsem je konečně vypátral, řekli mi: ,Jsi ještě malý, počkej rok!‘ A to čekání se prodloužilo až do roku 1945.“

„Celý tábor byl zážitek, nádhera. Takový nezvyklý zážitek... Hráli jsme takovou hru, byli jsme mimo tábor a já jsem se vracel a za Vílancem, jak je kopec v tom lese, byla skupina ruských vojáků. Tenkrát to pendlovalo, ještě v pětačtyřicátým roce... A oni tam zabíjeli krávu, zabili krávu, měli u toho kuchyň. Tenkrát se to tak bralo, ve válce. Tak jsem šel okolo a koukám na to, já jsem v životě neviděl mrtvou krávu, začali ji porcovat a jeden voják říká: ,Tady máš!‘ A plácl mi do ruky kus masa. Já jsem to do tábora přinesl, tábor byl asi 200 metrů, tenkrát byla bída o jídlo, prostě jsme byli pořád hladový, tak to byla sláva.“