Ladislav Vavřík

* 1958

  • „V Ostravě byl kdysi pořádán Fotosalon Vítkovice. Hlavní téma bylo třeba Člověk a práce nebo Člověk a životní prostředí. Vystavené snímky se tedy často týkaly socialistické práce. Samozřejmě že to bylo dobově ovlivňováno, ale byli tam autoři až z dvaceti čtyř zemí. Pro nás šlo o kontakt se světovou fotografií a něco jako malý zázrak. U některých fotek jsem se divil, že nejsou zakázané. Akci hradily Vítkovice a probíhala ve všech sálech Domu kultury města Ostravy. Stáli za tím lidé jako profesor Baran či Ján Šmok. Díky nim se k nám dostal takový malý ostrov svobody a mohli jsme nahlédnout život za železnou oponou. Dohromady bylo zorganizováno asi patnáct nebo šestnáct ročníků. My, jako členové fotokroužku, jsme se na to chodili dívat a žasli jsme.“

  • „V hospodě se nás jeden kombajnerista ptal: 'Hoši, co tam blbnete?' Myslel jsem si, že jsem se zbláznil. Stavěli jsme tam totiž klamné stromy. Existovaly sloupy, které se postavily a přidržely lany. Vypadalo to jako dva deštníky namířené proti sobě. Tímto způsobem jsme mohli vyrobit strom, který byl zasněžený, nebo s listy. Dělalo se to pro zmatení případného náletu. Při vystřelení rakety by se totiž životnost našeho útvaru pohybovala kolem tří a půl minut. Nepřátelské letadlo by po nás okamžitě vystřelilo jinou raketu a my bychom byli vymazáni. Naše životnost byla tedy určena na tři a půl minuty.“

  • „Byl jsem na hradle a viděl jsem, že na seřaďovacím nádraží stojí parta pozorující obrovský řídící panel. Nějaká výhybka musela být buď špatně přehozená, nebo vadná, protože proti sobě jely dva vláčky. Jeden z nich měl místo vagonků takzvané Veroniky, což byly obrovské nádrže doutníkového tvaru pro převoz žhavého železa. Najednou bylo slyšet šílené skřípění. Veroniky se převrátily a zalily kolejiště. Žhavé železo tenkrát vteklo i do země, což se projevilo ve chvíli, kdy se to snažili likvidovat. Byl to velký problém, protože se kvůli tomu musela přerušit i výroba železa ve Vítkovicích. Naštěstí to dobře dopadlo a nikdo to neodnesl třeba v tom smyslu, že by ho zavřeli. Armáda se to nakonec pokoušela odstřílet, aby bylo možné jednotlivé kusy rozebrat. Plocha zalitého kolejiště však jen nadskočila a v celém okolí se rozbily okna. Železo nateklo i do kabelových šachet. Vše bylo zničeno a my jsme tam potom dělali nové nádraží.“

  • „Kavárna a restaurace Besedního domu stála skoro na našem dvorku a odehrávaly se tam různé oficiální akce. Jednou přijel maršál Malinovskij a kolem byly děti s uvázanými šátky. Když však procházel kolem davu dalších dětí, které šátek neměly, tak si vybral zrovna mě a dal mi jeden kolem krku. Děti komunistických funkcionářů to pak těžce nesly a stěžovaly si na to doma. Takto tenkrát běžel náš život. Po škole byl mnohdy důležitější dvorek a dětské hrátky. Do kavárny často jezdili vyvážet pomeje s koněm zapřaženým za vůz. Celý dvůr byl hrbolatý a plný kaluží. Byla v tom jakási ubohost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 03.05.2019

    (audio)
    délka: 26:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 03.05.2019

    (audio)
    délka: 51:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Ostrava, 03.05.2019

    (audio)
    délka: 52:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Ostrava, 04.05.2019

    (audio)
    délka: 04:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Ostrava, 04.05.2019

    (audio)
    délka: 01:29:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla v tom jakási ubohost.

Ladislav Vavřík na dobové fotografii, léto 1975
Ladislav Vavřík na dobové fotografii, léto 1975
zdroj: archiv pamětníka

Ladislav Vavřík se narodil 21. května 1958 v Ostravě do rodiny se sudetoněmeckými kořeny. Po dokončení elektrikářského oboru s maturitou narukoval na vojnu, kterou absolvoval na jižním Slovensku jako technik u tajné raketové jednotky. Bylo to v době, kdy se Sovětský svaz snažil odpovídat na zbrojící strategii států NATO. V 70. a 80. letech pracoval jako člen elektrikářské čety ve Vítkovických slévárnách. Byl členem podnikové organizace KSČ, ze které vystoupil až během Sametové revoluce na podzim 1989. V druhé polovině 80. let absolvoval fotografický kurz Františka Řezníčka na místní Lidové konzervatoři. Je diváckým svědkem kultovní přehlídky s názvem Fotosalon Vítkovice, na kterou po revoluci volně navázal organizací akce Setkání fotografů. V 90. letech absolvoval ITF (institut tvůrčí fotografie) v Opavě a stal se jedním ze zakladatelů Ostravského fotoklubu. Od roku 2000 provozuje kultovní obchod Kamrlík fotografie, ve kterém je možné zakoupit analogové materiály a techniku k jejich zpracování.