Mgr. Miloš Vavrečka

„Večer jsme šli do ulic a narazili jsme na barikádu, což pro nás bylo zjevení. Připadali jsme si jako v roce 45. A jenom si pamatuju, že bylo, že ta barikáda byla nějak trochu ve světle. Před tou... za tou barikádou bylo pár lidí, neměli žádné zbraně, jenom v ruce dlažební kostku někteří. Já jsem stál trošku vzadu nebo stáli jsme vzadu. Někdo hodil tou kostkou na ty policajty, na ty příslušníky. A to byl takový jako impuls. Nevím, jestli někoho zasáhli, to už si nejsem vědom. Spíš bych řekl, že ne, protože to bylo dál. Nicméně oni vyběhli a začali to tam likvidovat. A já... my jsme se dali na útěk. Já si jenom pamatuju, že jsem se otočil, a za mnou asi deset metrů nebo kolik byl ten policajt jeden a mířil na mě pistolí, a pak jsem slyšel výstřel. On mě samozřejmě netrefil, že už bylo přítmí, utekl jsem, a tak jsme se vrátili do hotelu a...“

„My jsme si říkali, tak je jednadvacátého, půjdeme k Václaváku. Tak jsme pomalinku šli těmi uličkami. A přišli jsme do spodní části Václavského náměstí, a tam se najednou začali srocovat lidé. A dali jsme se do pohybu. Najednou jsme zjistili, že jsme asi ve třetí řadě obrovského průvodu lidí, kteří se tak pomalu sunou tím Václavákem. Vzpomínám si, že jsme zpívali hymnu. Lidé na nás mávali, hrozně nám fandili, a my jsme... jakoby na chvíli jsem uvěřil, že tím se to zlomí a že přijde něco nového. A tak jsme šli, taková chvíle, možná deset patnáct minut, než jsme to přešli. Přišli jsme před toho Václava, ani jsme si to moc neuvědomili, najednou jsem viděl, jak zpoza té sochy vybíhají ti příslušníci. No a tak mě napadla taková jediná myšlenka v té chvíli, že jsem vyběhl z té třetí řady dopředu, ten kamarád tam někde zůstal, a podél té první řady jsem se dal doprava, takhle. Dostal jsem několik ran těmi obušky, ale nechytili mě. A vběhl jsem do ulice Ve Smečkách, která tam je dodnes, a do nějakého průjezdu a tam nás paní vlastně schovala do takového záchodku nebo kde. Asi nás tam bylo čtyři pět. Vím, že pak nám říkala, že dole umlátili skoro a odtáhli jednoho chlapce, mladíka. No za hodinu jsme asi... jsem vyšel ven a teď jsem přišel na ten Václavák, protože jsem nevěděl, jak jinudy jít. Na tom Václaváku byly obrněné transportéry, tak z dvaceti metrů odstupem. Takhle, naštosovaný odshora až dolů. To bylo, to bylo tak depresivní. A v té levé straně odshora byl kordon policajtů. Těch příslušníků. A tak jsme procházeli těmi, tím kordonem, byla ve mně malá duše. Někteří teda na nás pokřikovali, bylo nás tam víc. ,To jsou určitě oni!‘ Ale nic se nestalo, prošel jsem tím Václavákem asi do dvou třetin dolů, pak jsem zabočil. Takže to byl ten jednadvacátý srpen.“