RNDr. Milada Vavrdová roz. Dvořáková

„Na statku se usídlila velká skupina ruských vojáků. Jejich kuchař mě měl rád, byla jsem roztomilá zlatovlasá holčička, krmil mě chlebem s marmeládou a olejovkami. Ale jinak tady dost řádili. Zabíjeli naše krávy, na dvoře se válely jejich vyvrhnuté vnitřnosti. V domečkách si topili nábytkem. Když měl přijet na návštěvu jejich generál, navozili do parku písek, vysypali cestičky a podél nich rozestavili palmy. Po večerech hrávali v altánku kukačku – dali šest nábojů a jeden ostrý do pistole a podávali si ji dokola. My jsme slyšeli ty rány a děsili jsme se, ale nikdo se nezabil, pokud vím.“

„Tatínek měl spoustu ocenění a byl snad jediný člověk, který měl placku za stavbu Stalinova pomníku a zároveň za jeho bourání. Musel vypočítat nálože a kam je umístit, aby to bylo bezpečné, až se ta betonová hlava bude kutálet ze svahu dolů. S hrdostí obě ty placky ukazoval, když k nám přišla nějaká zahraniční návštěva.“

„Když jsem jela na ostrov Mutondwe, tak nám na letišti řekli, že tam, co jsme měli být ubytovaní, být nemůžeme, protože má přijet prezident Kaunda s vládní delegací. Tak nás naložili do autobusu a odvezli do nějakého turistického resortu. Byla tam i manželka ředitele Světové banky. Večer pro nás na břehu jezera Tanganika uspořádali velkou recepci. Já jsem si s tou paní velice rozuměla, trochu jsme se opily a pak jsme spolu psaly básně. Ráno jsem dostala chuť zaplavat si v jezeře, voda byla nádherně průzračná. A když už jsem byla dost daleko, na břehu začali odpalovat světlice, pomyslela jsem si, že už přijíždí prezident. Najednou od břehu vyrazily tři motorové čluny. Vytáhli mě a říkali: ,Ženská pitomá, tady žije šestimetrový krokodýl a nikdo nevěřil, že to přežijete.‘“