Lubomír Vávra

* 1935

  • „Moc dobře nám za války nebylo. Měli jsme všelijaký, jak byly přídavky, lístky, tedy lístky byly, na které jsme dostávali salám, no prostě všechny potraviny, a to byly lístky, které jsme si stříhali. A rodiče si šli vyfasovat boty, šaty na to byly, všechny potraviny. Prostě bylo to tak. A ta strava byla dost špatná, protože jsme měli třeba umělý med, který se nechal krájet. Měli jsme umělou marmeládu, která se také nechala krájet. A bylo to takové všechno špatné, protože jsem měl, udělaly se mi vředy na zádech ze špatné stravy. No ale přečkal jsem to a jsem teď ještě tady.“

  • „No a měl jsem tam jeden zážitek, dost blbý, ale bylo to taky dobré. Měl jsem foťák, ale ten foťák, nevím, to vám asi nic neříká, ale byl to Fokaflex, byl to bakelitový přístroj, tak si asi dovedete představit, co to asi bylo za foťák. Tak jsem si ho vezl taky, abych si mohl udělat fotečky, a to kolo, jenže jsem přijel v noci, protože auto jelo padesát kilometrů, víc ne, sežralo sto litrů na sto kilometrů, takže to bylo hrozný. No a takže jsem přijel a zaparkoval jsem ho na odstavném místě v kasárnách a šel jsem si lehnout. Náš velitel byl Rus, ruský plukovník, přidělenec, a byl na to zvědavý, a tak ráno tam šel a teď viděl moje kolo a viděl tam pověšený foťák, tak hned myslel, že jsem nějaký špion. Zaplaťpánbůh, že s ním šel staršina, který se zabýval focením, tak mu vysvětlil, že tímhle foťákem nemůžu dělat žádnou špionáž.“

  • „První moje cesta, poprvé jsem tam jel sám, ze začátku asi první dvě tři cesty jsem jel sám, takže jsem si nastudoval plánek Berlína. Na hranicích to bylo to samé, prohlídky, když se jelo tam, tak to ještě šlo, jenom papírově, ale potom na hranicích s Berlínem, jako s Německem východním a Západním Berlínem, tam to bylo horší, tam byly i prohlídky, i když jsem jel tam, zpátky to ani nemluvím. A u nás to samé. Ale co jsme si přivezli, zaplaťpánbůh, že jsme už mohli autem. Sestra nám hodně pomohla ve všem, protože si byla vědoma, že já jsem třeba zařizoval pohřeb táty a tak dále, a tak dále. Takže se mi to snažila svým způsobem vynahradit, takže nám dost pomohla. Takže jsme si vždycky přivezli, co tady nebylo, co si budeme povídat, co tady bylo? Skoro nic. Takže jsme si vozili všechno možné, a pak když byly děti, tak už vůbec, to auto jen hučelo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 29.04.2021

    (audio)
    délka: 01:18:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skaut byl můj život

Lubomír Vávra v době základní vojenské služby 1954-1956
Lubomír Vávra v době základní vojenské služby 1954-1956
zdroj: Archiv pamětníka

Lubomír Vávra se narodil 12. září 1935 v Praze, ale celý život žil v Přelouči. Jeho rané dětství silně ovlivnily zážitky z protektorátu. Jeho otec pracoval v přeloučské zbrojovce a komunikoval s Němci. Po válce mu to sousedé zazlívali a musel za trest pracovat na stavbě pomníku sovětské armádě. Pamětník v letech 1945 až 1950 žil skautingem a jezdil na skautské tábory. Lásce k přírodě a ke skautingu naučil i své potomky. Po sametové revoluci byl v Přelouči mezi prvními obnoviteli Junáka. Následně organizoval a vedl skautské tábory.