Věra Vašků

„Moje maminka byla taková, nechci říci zvědavá, ale musela u všeho být. Jitka byla ještě v kočárku, každá jsme se držela z jedné strany a [šly jsme] do města. Na Prahu už jezdili hlavně Rusové s tankama. Potom [si pamatuji], jak tam trestali kolaboranty. Jak je vyhnali, každý měl provaz kolem krku. Nejvíc mně zůstalo v paměti, jak tyhle kolaboranty nahnali do potoka. Byl začátek května. Bylo to studené. A oni si museli lehnout do vody. Pak na ně najel autobus a oni ho museli mýt zespodu. Přitom leželi na zádech a byli ve studené vodě. Měli nějaké černé oblečení a na zádech hákový křiž. To mi jich bylo líto. Zůstalo ve mně jako velká křivda, že člověk člověku tohle udělá jenom za jeho přesvědčení.“

„Nevím, jestli jsem vám to říkala, že mě maminka zrovna poslala k tetě se psaním. Když jsem tam přišla, moje sestřenice se dívala z okna a říkala: ‚Věro, pojď honem rychle, na pešunku jsou vojáci a střílejí.‘ Utíkala jsem tam, rychle zabouchla. Teta dole volala: ‚Do sklepa, do sklepa!‘ Nacpali nás do malinkého sklípečku, kde jsme střílečku přečkali. V téhle knížce, kterou jsem právě z Říčan dostala, všechno popisují. Jmenovitě, kdo tam bojoval. Kolem jejich pomníčku jsme léta chodili. Bydleli jsme tam. Byla tam i jména, která si dodnes pamatuji – Freiwillige a tak dále. Teď si na všechny nevzpomenu. Pomník je tam snad dodnes. Měli za úkol, že se obrněný vlak, který jede od Benešova, nesmí dostat do Prahy – byli to Němci. A pomáhali by střílet… Vím, že s jedním chlapcem jsme lezli nahoru. Říkali jsme tomu pešunk, protože to byly svahy, kde dole jezdil vlak. Běhali po vršku a dolů, tam na ně stříleli. A ono se jim to podařilo, že ten vlak nedojel.“