Karel Vacek

„V roce šedesát osm jsme s manželkou byli na dovolené v Bulharsku a vraceli jsme se – 21. srpna bylo ve středu – a vraceli jsme se z neděle na pondělí. Jsme jeli vlakem z Burgasu do Brna přes Jugoslávii. To jsme ještě nevěděli, o co se jedná, i když my jsme bydleli v Sozopolu u Černýho moře – bydleli jsme u rodiny a on [člen oné rodiny] byl plukovníkem u námořnictva vojenského, a tak ten už měl nějaké zprávy, že se něco děje. Ale nesměl o tom moc mluvit. No, a říkal, že měl z toho strach. Tak jsme se celkem seznámili blíž, oni byli tak zhruba staří jak my. Padli jsme si do oka, takže to bylo dobrý. No, a tak měli strach, když jsme odjížděli, aby se nám tady něco nestalo, protože si mysleli, že to tady bude nějaká válka nebo něco takového. Tak jsme přijeli do Brna v pondělí ráno, já vím, že ještě v baráku byli natěrači, natíralo se, no, a najednou bác. Já jsem bydlel v Černovicích, a to v noci už bylo slyšet – tak co já vím, po jedné hodině v noci nebo ve dvě hodiny v noci – hrozný hučení a to přistávaly letadla ve Slatině na letišti.“

„Válku jsme přežili. Jsme ten konec války v tom dubnu, když se osvobozovalo Brno, 26. dubna, tak jsem prožil, co já vím, tři neděle nebo jak dlouho ve sklepě. K baráku potom přijeli Rumuni, to byli spojenci Němců, a ti tenkrát přijeli s náklaďákem. My jsme měli stodolu u baráku, tak tam vjeli a měli tam plnou barelu s naftou, tak jsme měli strach, aby náhodou Rusi nezačali bombardovat, aby to tam nehodili, aby to nevylítlo do luftu. Potom přijel generál ruskej, měl krásného vlčáka. Maminka mu musela povléct polštář do bílého damašku. Pes na něm ležel. Generál tam byl ale dva nebo tři dny a potom odjeli pryč.“

„Dá se říct, že devadesát procent tohoto národa tak žila, že to přežívala. Peníze nějaký jsme vydělali, tenkrát zas tak draho nebylo. No, je fakt, že halda věcí nebyla, jak je teďka. Třeba v tom šedesátým druhým třetím – to tady byla hrozná bída zásobování masa. To už byl prezidentem Novotný, ten teda sliboval furt, že to zlepší, ale to teda bylo fakt... Já jsem chodil na šestou, tak já jsem šel o čtvrt na šest a moje babička – bylo jí přes sedmdesát, kolem osmdesáti tenkrát už –, tak už šla do fronty do masny, tam v Žabovřeskách na hlavní ulici. Stála frontu, až já jsem přišel z práce kolem půl třetí nebo o tři čtvrtě na tři. Chuděra tam vystála důlek málem. Tak já jsem ji vystřídal asi na hodinu a půl nebo na dvě. Pak přišla matka z práce, protože něco pokupovala a tak, tak ta teprve tam šla a koupila to, co tam na ni zbylo v té frontě. Nevím proč. Všechno bylo plánovaný, a přitom nic nebylo. Tak se to špatně plánovalo asi.“