Egon Urmann

* 1945  

  • „Narodil jsem se v době, kdy už bylo jasné, že válka je pro Němce prohraná. I když si někdo ještě hrál na konečné vítězství. Američané už byli někde v Pasově, Rusové u Ostravy… Nicméně někteří si tu ještě hráli na domobranu, cvičili se… Byli to vlastně patnácti-, šestnáctiletí kluci, kteří byli povolaní jako poslední rezervy, aby zachránili Říši. Máma těm klukům říkala: ,Kluci, běžte se schovat! Je konec. Na co si tady hrajete?! Proč strkáte hlavu do smyčky?!‘ A ten velitel mámě řekl: ,Ženská, jestli nepřestaneš, tak tě postavÍm ke zdi a nechám tě zastřelit! Protože tohle je vlastizrada!‘ Takže ještě v době, kdy už všichni věděli, jak to je, byli lidé, taková skupina fanatiků, kteří si mysleli, že se ještě dá něco zachránit.“

  • „V tom sedmačtyřicátém na podzim, kdy už naši počítali s tím, že půjdem, to nakonec začalo vypadat, že ne. Tak naši udělali seno, vykopali brambory a zásobili se na zimu. A 2. října přišli dva policajti, přistavili nákladní auto a řekli: ,Za dvě hodiny jste na nádraží na vagoně, ještě s jednou rodinou sklářů, a budete transportováni do sklárny ve Včelničce u Kamenice nad Lipou.‘ Takže tam jsme se stěhovali. Potom tam přišly ještě čtyři rodiny, například z Vimperka, také skláři. Jiné sklárny také potřebovaly fachmany a tady si lidé stěžovali, že je tu moc Němců. Tak jsme takhle dopadli.“

  • „Lidé, kteří byli dobře informovaní, věděli, že se připravuje tzv. odsun. Ti chytřejší, informovanější se skutečně sbalili a utekli přes hranice. Ale takoví ti konzervativní lidé, kteří viseli na té půdě, a to byla většina, ti zůstali třeba v těch Žlebech sedět, až je vzali do transportu do lágru, tam byli dva tři měsíce a potom vlakem do Německa. Zkrátka ti lidé tomu často nevěřili. I když už byli potom pryč, v Německu. Třeba z Norimberka, kam byli odvezeni, se vrátili zpět do Bavor, kde byly špatné sociální podmínky, bída a nebyli tam vítaní. Přesto sem přišli, do toho příhraničí, a čekali, až se to zase změní, umoudří. Říkali si, kam bychom chodili, za chvíli půjdeme zase domů. Proto je v Bavorech nejvíce těchto vyhnanců. Protože i když byli vystěhováni úplně někam jinam, třeba do Porýní, tak se sem vraceli a čekali, až se budou moci vrátit. Proto v té oblasti od Pasova k hranicím jsou vesnice, kde jsou až z poloviny ti lidé od nás.“

  • „Tady nebyly přestřelky, takové ty bojůvky, jak se říkalo. Moje máma vyprávěla, že sama neměla přes hranice co přenášet, protože my jsme toho moc neměli, ale pomáhala přenášet věci druhým. Chodila od Žleb dolů na Horní a Dolní Cazov. Říkala, že kolikrát ležely schované za těmi kamennými tarasy a ti strážci hranice se báli pustit psa, aby jim ho nezastřelili. Máma říkala: ,Kolikrát se střílelo, kulky hvízdaly a my jsme tam ležely… Kdyby ti chlapi věděli, že tam jsme dvě vyděšené ženské, tak na nás vyrukovali… My jsme neměly čím, ale oni stříleli jako blázni.‘ Takových zážitků měla máma hodně, kdy chodila přenášet. Třeba obraz nebo šicí stroj. Dost riskovala. Ale byla tady doma, znala každý kámen. A když se setmělo, tak tihle strážci neměli žádnou šanci. Jen ten pes mohl být nebezpečný. Ale oni šli ve skrytu… A tam je to na hranici tak pět set metrů.“

  • „Dům, kde jsem se narodil, patřil do Českých Žleb. I když je to vlastně na kraji Lenory, jen přes řeku. Tam ti lidé bydleli tak tři kilometry od hranic. Přesto zůstali, trpěli ty výslechy, bití, mučení… Mohli kdykoli utéct. Ale mysleli si: Proč bych utíkal někam pryč? Je zle, ale ono to přejde, ono se to vydovádí a bude pokoj. Přitom tam bylo na denním pořádku, že sehnali dohromady všechny muže, zmlátili je, nechali klečet, zkrátka mučení. Potom je poslali domů. To ale byli nevinní lidé. Protože ti, co skutečně něco provedli, byli okamžitě zavření. Většinou je vozili do Písku. Dostali deseti-, dvacetileté tresty. Ale tohle byli nevinní lidé, víceméně loajální a na těch se zkrátka někdo vyřádil. Třeba tam byl chlap, tomu říkali ,fackář‘. Ten měl zkrátka zálibu ve fackování lidí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lenora, 10.08.2013

    (audio)
    délka: 02:33:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěli by slyšet jen symbolické: Stalo se něco špatného, promiňte. Nic víc

Jako školák
Jako školák
zdroj: archiv Egona Urmanna

Egon Urmann se narodil 18. ledna 1945 v Lenoře do rodiny německého skláře. Události spojené s koncem druhé světové války zásadně poznamenaly jeho budoucí život. Rodina kvalifikovaného skláře se vyhnula odsunu, ale na podzim roku 1947 se museli odstěhovat do vnitrozemí, do Včelničky u Kamenice nad Lipou. Po dalších dvou letech se Urmannovi směli do Lenory vrátit, ovšem vlastní dům, zcela zdevastovaný novým přistěhovalcem se jim podařilo odkoupit zpět až za několik dalších let. Mezitím se rodina několikrát pokoušela žádat o vystěhování do Německa, ale nikdy se to nepodařilo. Vzhledem ke svému původu nemohl Egon pomýšlet na studium. Vyučil se tedy automechanikem a pracoval v ČSAD, po listopadu 1989 pak i v Německu. Stejně jako v minulosti se ale vždy dobrovolně vrátil domů. Dodnes se velmi zajímá o historii česko-německých vztahů a snaží se přispívat k jejich zlepšování. Vypráví i řadu zajímavých příhod svých rodičů, příbuzných a sousedů z období konce války a krátce po ní.