Helmut Ulowetz

* 1942

  • „Jak vzpomínáte na rok 1968?“ „Bylo to takové kruté. Zrovna jsme sehnali vstupenky na otáčivé hlediště, přijeli jsme do Krumlova na autobusové nádraží, tam jsme zjistili, že přijely ruské tanky, a že se všechno ruší, nikdo nic neví, co bude. Takže jsme se vrátili. Ráno v pět hodin před barákem ve Větřní byl shluk mužů, nešli do práce chlapi a diskutovali, co kde slyšeli. Pak jsme je zažili ve Větřní, tam byli, přijeli a projížděli Větřní. Potom měli tábořiště směrem z Větřní na Kájov, tam byli v lese a na louce. Je to divný pocit, když už konečně máte pocit, že se to uvolňuje, už vám to trochu myslí jinak. A teď najednou, všechno je jinak.“

  • „Vaše rodina tedy zůstala v Čechách po válce?“ „To se stalo tak, po válce otec šel dělat do papíren do Loučovic, a když byl odsun, tak matka měla souhlas k odsunu s námi dětmi. Byli jsme dvě děti, sestra a já. Ale otec se nedostal. Tím, že otec nedostal souhlas k odsunu, tak matka také nešla a zůstali jsme bydlet v tom domku, kde bydlela babička.“ „A ti ostatní příbuzní? Babička, matčini sourozenci, ti všichni odešli?“ „Ti byli odsunutí, to byla babička s dědou a dva kluci, nejmladší a druhý. A ti dva další byli už v Rakousku na práci a v Německu. Takže šli na odsun babička s dědou a ti dva kluci.“

  • „V té době ještě v tom klášteře žili mniši. Vzpomínáte na to nějak?“ „Vzpomínám trošku, i když moc ne. Protože matka chodila do kostela, od sedmi let jsem začal ministrovat. Jednou večer byla mše v kostele. Bylo už tma. Přijely nějaká auta a všechny tyhle mnichy začali odvážet. Takže jsme museli jinými dveřmi z kostela ven. Víme, že tam byl pohyb, jestli to byli vojáci nebo kdo. To jsme viděli. Potom ještě, když to všechno bylo pryč, tak jsme museli s farářem. Tam byl velký sál s knihami, tak to jsme museli přerovnávat a drobet uklízet, pomoc faráři jako ministranti. Protože za čas se to všechno zaplombovalo, už zavřelo. Jak byla v klášteře zákristie, za zákristií byla chodba a zahrada uprostřed, tam byly dveře, jak doprava, tak doleva. To bylo zavřené. Tam byli pak péesáci, vojáci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Planá, 23.06.2021

    (audio)
    délka: 02:16:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec usiloval o vystěhování dvacet let

Helmut Ulowetz s matkou Hedvikou (cca 1958)
Helmut Ulowetz s matkou Hedvikou (cca 1958)
zdroj: Archiv pamětníka

Helmut Ulowetz se narodil 8. srpna 1942 v Předních Loučovicích na Šumavě. Matka Hedvika, rozená Preyerová, pocházela z německé rodiny. Otec Josef, původem Čech, přijal německou národnost v roce 1941. Po druhé světové válce se matčini příbuzní museli vystěhovat do Německa. Odejít chtěli i Ulowetzovi, otce Josefa ale označili v papírnách za nepostradatelného zaměstnance a nedostal povolení k odjezdu. Rodina tak zůstala v Československu. Helmut se vyučil tesařem v Českých Budějovicích. V letech 1962–1964 absolvoval povinnou vojenskou službu u ženijního vojska v Pardubicích. V roce 1966, po několika zamítavých žádostech, umožnily úřady Ulowetzovým vystěhování. V té době byl již Helmut ženatý, měl dvě dcery a s rodinou zůstal žít v Čechách. Pracoval celý život na stavbách, nejprve jako vedoucí party, později se věnoval bezpečnosti práce. V roce 2021 žil Helmut Ulowetz ve Větřní.