Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helmut Ulowetz (* 1942)

Otec usiloval o vystěhování dvacet let

  • narozen 8. srpna 1942 v Předních Loučovicích

  • matka Němka, otec Čech přijal německou národnost za války

  • matčini příbuzní po válce odsunuti

  • otec Josef nezískal souhlas a rodina zůstala v Čechách

  • vyučil se tesařem

  • v roce 1966 se pamětníkovi rodiče s mladšími bratry Josefem a Wernerem vystěhovali do Německa

  • v letech 1962–1964 absolvoval vojenskou službu u ženijního vojska v Pardubicích

  • pracoval ve stavebnictví

  • v roce 2021 žil Helmut Ulowetz ve Větřní

Helmut Ulowetz se narodil 8. srpna 1942 v Předních Loučovicích nedaleko Vyššího Brodu. Jeho matka Hedvika, rozená Preyerová, pocházela z dělnické rodiny. Preyerovi vlastnili v Loučovicích pouze drobné hospodářství a svým dětem nebyli schopni hradit vzdělání. Hedvika tak ve dvanácti letech ukončila školní docházku a začala sloužit u větších sedláků. Na přelomu 30. a 40. let se vydala do rakouského Steyeru, kde získala práci v továrně. Zde se seznámila s Josefem Ulowetzem, vyučeným truhlářem, který rovněž pocházel z Čech. I on přišel do Rakouska za výdělkem.

Hedvika měla po rodičích německou národnost, Josef byl Čech. Když se v roce 1941 rozhodli uzavřít sňatek, nechtěly jim ho úřady povolit. Loučovice ležely poblíž česko-rakouské hranice, tedy v území, které muselo Československo na základě mnichovské dohody v roce 1938 postoupit Německu, a platily zde říšské zákony. Aby si mohl Hedviku vzít, přijal Josef německou národnost. Po svatbě zůstala Hedvika u rodičů na Šumavě, Josef pracoval do konce války v Rakousku. Po návratu do Loučovic získal zaměstnání v místní papírně. To už byla na světě Helmutova mladší sestra Marianne, narozená v roce 1944.

Mluvili jsme šumavskou němčinou

Vyšebrodsko osvobodila americká armáda a až na výjimky zde nedošlo k takzvanému divokému odsunu, tedy násilnému vyhnání německých obyvatel v posledních válečných dnech. Místní Němci dostali pokyn k vystěhování až v roce 1946. Úřední výzvu k opuštění republiky obdržela celá rodina Preyerových včetně Hedviky s dětmi. Josefovi úřady odchod nepovolily. V případě, že by odešli všichni Němci pracující v loučovických papírnách, nebyla by továrna schopna vyrábět. Klíčoví zaměstnanci museli v republice zůstat.

Ulowetzovi nechtěli rozdělovat rodinu a Hedvika s dětmi zůstaly s otcem v Československu. I když domek v Dolních Loučovicích zkonfiskoval na základě Benešových dekretů stát, směli v něm nadále bydlet. V roce 1947 přibyl do rodiny syn Josef. Otec Josef si chtěl otevřít vlastní truhlářskou dílnu. Dříve než se mu podařilo tento plán realizovat, převzali vládu v zemi komunisté a on ihned pochopil, že soukromé podnikání již nebude možné. Začal tedy usilovat o vystěhování do Německa.

Přijela nějaká auta a mnichy odvezli

V roce 1948 nastoupil Helmut do první třídy. Do školy ve dva kilometry vzdálené osadě Lopatné docházely děti z Předních Loučovic pěšky. Většina spolužáků pocházela z rodin poválečných přistěhovalců, především Slováků z Rumunska, kteří se na základě výzvy Československa stěhovali do domů po vyhnaných Němcích. Ulowetzovi mluvili doma šumavskou němčinou, češtinu znal Helmut jen částečně, od otce. V Lopatné měli sice českého kantora, mezi dětmi ale převládala slovenština. Pamětník proto na doporučení učitele přestoupil do základní školy ve Vyšším Brodě, kde měl možnost zlepšit si češtinu. Zároveň docházel na soukromé hodiny němčiny.

Matka Hedvika vedla své potomky k víře. Helmut navštěvoval hodiny náboženství a od sedmi let také ministroval. Během natáčení vzpomínal na jednu ze mší ve vyšebrodském klášteře, během které došlo k internaci místních mnichů: „Jednou večer byla mše v kostele, bylo už tma. Přijely nějaká auta a všechny mnichy začali odvážet. My jsme museli jinými dveřmi z kostela ven,“ popisuje pamětník nezvyklý konec bohoslužby. Muži v uniformách, snad vojáci či policisté, tehdy zadrželi přítomné členy cisterciáckého řádu, většinou mladší novice. V klášteře ponechali jednoho faráře. Helmut s ostatními ministranty mu pomáhali s úklidem knihovny. Pak klášter uzavřeli a do jeho budov se nastěhovali vojáci pohraniční stráže.

Mohl jsem si vybrat mezi zedníkem a tesařem

Roku 1951 se Ulowetzovým narodil nejmladší syn Werner. Otec Josef získal nové zaměstnání u dřevařských závodů. Jeho žádosti o vystěhování do Německa úřady stále zamítaly. V roce 1956 obdržela Hedvika povolení vycestovat do Rakouska a mohla se tak po deseti letech setkat se svými příbuznými. Navštívila jednu ze sester v rakouském Welsu a na hraniční propustku odjela bez vědomí československých úřadů za matkou do německého Hesenska. S otcem se už setkat nemohla, zemřel krátce po vyhnání roku 1946. Hedvičiným sourozencům se v nové domovině vedlo již dobře, měli slušné bydlení i práci.

Helmut se po absolvování základní školy hlásil do oboru obráběč kovů na učiliště ve Velešíně. Ačkoli splňoval podmínky pro přijetí, jako syna z německé rodiny ho nepřijali. Mohl si vybrat z oborů zedník a tesař. Na radu otce si zvolil náročnější povolání tesaře. Během studia učebního oboru v Českých Budějovicích složil úspěšně přijímací zkoušky na večerní průmyslovou školu. Z té musel hned první den vyučování odejít. Důvodem pro vyloučení se stali jeho příbuzní ve Spolkové republice Německo. Stejný osud postihl i další dva spolužáky pocházející z živnostenských rodin.

Po vyučení se Helmut vrátil domů na Šumavu, kde získal zaměstnání u Pozemních staveb. V té době již řada vesnic vypadala jinak než za jeho dětství. Mnoho budov zůstalo po nuceném odchodu Němců opuštěných, vystěhovávali se i osídlenci, kteří přišli v prvních poválečných letech. Na konci 50. let rozhodly úřady o demolicích a domy strhly buldozery.

V roce 1966 získali rodiče povolení k vystěhování

Od roku 1962 vykonával Helmut povinnou vojenskou službu u ženijního vojska v Pardubicích. Krátce před nástupem do kasáren se oženil a na jaře roku 1963 se mu narodila první dcera. Po návratu z vojny získal byt ve Větřní u Českého Krumlova a pracoval u Pozemních staveb. V roce 1966 přišla na svět druhá pamětníkova dcera. Na počátku 60. let docházelo k mírnému uvolnění režimu a příbuzní z Německa přijížděli na návštěvu do Čech. Poté co jeden z matčiných bratrů ujistil otce Josefa, že ve spolkové republice snadno nalezne práci i bydlení, požádali Ulowetzovi opět o vystěhování. Díky změně poměrů jim tentokrát úřady vyhověly.

Dne 5. listopadu 1966 se Josef a Hedvika s mladšími bratry Josefem a Wernerem odstěhovali za příbuznými do Hesenska. Helmut i jeho mladší sestra Marianne se rozhodli zůstat v Československu. Po příchodu do Německa strávili Ulowetzovi necelý měsíc v utečeneckém táboře, pak se odstěhovali za příbuznými do Hesenska. Po krátkém pobytu v pronajatém starším domě obdrželi od státu čtyřpokojový sociální byt v Bad Nauheimu. Otec získal práci truhláře, syn Josef našel zaměstnání v opravárenské dílně a nejmladší Werner se po zdokonalení v němčině učil elektrikářem. Hedvika pracovala v kuchyni lázeňského domu. Na rozdíl od manžela a synů, kteří byli v nové vlasti spokojeni, snášela odloučení od starších dětí a vnoučat zpočátku těžko.

Domek v Předních Loučovicích patřil státu. Po odchodu Ulowetzových ho úřad přidělil staršímu manželskému páru. Po smrti těchto nájemníků se Helmut snažil své rodné stavení odkoupit. Domluvil se na úřadech v Loučovicích, k převodu však nedošlo. Dům získal do vlastnictví místní komunistický tajemník za cenu 542 korun.

Rok 1968 znamenal konec naděje

Ve druhé polovině 60. let vnímal Helmut částečné uvolnění režimu. O obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy se dozvěděl 21. srpna 1968 večer. S manželkou přijeli do Českého Krumlova na divadelní představení. Na autobusovém nádraží zjistili, že se kvůli příjezdu vojsk hra nekoná. „Bylo to kruté. Konečně máte pocit, že se to uvolňuje, už začínáte nově přemýšlet a najednou je všechno jinak,“ popisuje, jak na něj působila okupace. Helmut pochopil, že komunistický režim se nezmění.

V roce 1969 získal povolení k návštěvě rodiny a poprvé se podíval do západního Německa. Příbuzné pak navštěvoval pravidelně, většinou brával na návštěvy i své dcery. Nejmladší bratr Werner se po získání praxe rozhodl založit vlastní elektrikářskou firmu a úspěšně ji rozvíjel. Helmut pokračoval v práci na stavbách, stal se vedoucím party, později se věnoval bezpečnosti práce. V podniku mu nabízeli i možný kariérní růst na stavbyvedoucího, této možnosti však nevyužil. Již se necítil na dálkové studium průmyslovky, kterou mu nakonec povolili, a také si byl vědom toho, že na vyšší pozici by byl více nucen k loajalitě k režimu. Vyšší odpovědnost stavbyvedoucího navíc nebyla dostatečně finančně ohodnocena. Snazší cestu k získání peněz představovaly takzvané melouchy, tedy práce pro občany vykonávaná za nedaněnou odměnu po pracovní době. Šlo o nepovolený, nicméně režimem tolerovaný způsob, jak si mohl běžný člověk najmout řemeslníka.

Z pádu režimu v roce 1989 měl pamětník radost. Detailní průběh událostí však sledovat nemohl, v té době se zotavoval po prodělaném infarktu. Helmut si vážil svobody, kterou revoluce přinesla. Porevoluční doba dala lidem možnost realizovat své plány. Problém viděl v korupci, která se od 90. let rozšířila. Ne všichni podnikatelé si vydělali poctivou prací. Pádu železné opony se dožili i oba pamětníkovi rodiče. Odchodu do Německa nikdy nelitovali, jejich cíl, zajistit mladším synům více možností, než nabízel totalitní režim, se splnil.

V roce 2021 žil Helmut Ulowetz ve Větřní. Budoucím generacím přeje, aby měly možnost realizovat své plány, a ty jim vycházely.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Eva Trnková)