Ing. Milan Uhlíř

* 1958  

  • „Nebyl jsem u toho, ale objektivní skutečnost je ta, že ředitel Škoda je neměl rád, plus teda i další učitelé. Třeba na poradách o nich mluvil jako o černých hubách. Běžně používal takové terminologie. Nechtěli si na něj stěžovat, ale věděli, že je nemá rád. Potom co se stalo ten den, tak u toho jsem nebyl a dvacet let jsem na to nevzpomínal a nemyslel, až když jsme spolu mluvili. Škoda měl takovou verzi, že přišel na internát a oni tam měli nepořádek. Upozornil je, aby to uklidili, ale oni prý byli podnapilí nebo rozdivočení. Říkal, že na něj hodili deku a zmlátili ho a že se mu podařilo utéct a zavolat policii. Vietnamci měli jinou verzi. Nevím, jestli důvěryhodnější, že tam přišel, zlobil se a křičel a jednoho menšího škrtil. Ostatní ho začali bránit a nějak se se Škodou pošťuchovali a on se hrozně zlobil a hrozil policií. Pak odešel a fakt ji zavolal. V té době jsem studoval doplňkové pedagogické studium v Brně, takže jsem byl ten víkend pryč. A ještě ten den nebo další den tam přijel autobus policistů a se psy obklíčili celé učiliště. To mně pak vykládali lidé z okolí. Potom vybrali asi pět kluků nebo víc, co je Škoda označil jako útočníky, dali jim želízka a odvezli je autobusem.“

  • „Potom ti, co zůstali, byli za mnou a dalšími učiteli a řekli, že je to hrozný a že ty kluky pošlou do vězení nebo na nucené práce do Vietnamu a že pravděpodobně přijdou o život a všechno pro ně skončilo a jestli bysme mohli nějak pomoc. Bylo nás víc učitelů, co jsme byli ochotni pomoct a věděli, že je ředitel Škoda provokoval a byl proti nim zaměřený. Pak se nás asi dvacet sešlo a domluvili jsme se, že napíšeme dopis na vietnamskou ambasádu v Praze a řekneme tam naše stanovisko, aby to nebylo jednostranné jen od ředitele Škody. Byla to divoká akce. V noci jsme jeli na vietnamské velvyslanectví v Praze a setkali se v nějakém bytě. Všechno nám potvrdil. Ptali jsme se, jestli můžeme nějak pomoct a jestli má smysl něco napsat. Řekl, že určitě. Tak jsme ten dopis sepsali. Nenapsali jsme, že za nic nemůžou, ale že je ředitel provokoval a že vina není jen na jejich straně. Dopis jsme pak poslali na ambasádu.“

  • „Chodili jsme všude po okolí po kostelech a pak se nám narodila Markéta a chodila s náma. S dítětem a kočárkem jsme byli nápadní a zas tak moc takových lidí tady nebylo. Tak nás všichni všude viděli. Ředitele Škodu za to, že jeho učitel chodí do kostela, kárali a nevím, jestli i potrestali. Volal si mě a ptal se mě, jestli bych mohl přestat chodit do kostela. Řekl jsem mu, že nemohl, že jsem ho na to předem upozornil a že řekl, že mu to nevadí. Odpověděl mi, že mu to sice nevadí, ale že si myslel, že budeme mít dítě a nebude na to čas a že z toho má teď hrozné problémy. Řekl jsem, že je mi to líto, ale nemůžu na tom nic změnit.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Bílá Voda, Vlčice, 24.08.2017

    (audio)
    délka: 02:07:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Doufám a věřím tomu, že jsme jim trochu pomohli

Milan Uhlíř
Milan Uhlíř
zdroj: archiv pamětníka

Milan Uhlíř se narodil 18. září 1958 v Brně. Po studiích na Vysoké škole zemědělské v Brně odešel v roce 1983 na Javornicko. Pracoval tam jako mechanizační technik ve Státním statku Žulová a od září 1985 na místě učitele odborných předmětů na středním odborném učilišti zemědělském v Horních Heřmanicích. Ten samý rok se také oženil s Lýdií Biernatovou. Pohyboval se v křesťanských kruzích, a tak se rychle seznámil s mnoha zajímavými lidmi v kraji. Mezi nimi byly i osobnosti katolického disentu, od nichž získával samizdaty, které pak sám rozdával mezi přátele. Nakupoval také věci potřebné k jejich tisku. Jako třídní učitel v Horních Heřmanicích se s několika kolegy v roce 1987 zastal vietnamských studentů, kteří kvůli rasově motivované šikaně napadli ředitele. Hrozila jim za to deportace do Vietnamu a údajně i internační tábor, který v tamějších krutých podmínkách nemuseli přežít. Deportaci se nevyhnuli, ale také díky zásahu učitelů prý neskončili za ostnatým drátem. Krátce poté dostal Milan Uhlíř výpověď ze zaměstnání a málem i z bytu. Díky známostem ředitele ho nechtěli nikde zaměstnat a s manželkou uvažovali o odchodu z okresu. Nakonec ale získal místo v Jednotném zemědělském družstvu Bernartice. Po pádu komunismu pracoval v charitním domě v Bílé Vodě, kde komunistický režim předtím internoval řeholnice různých řádů a kongregací. Později se stal jeho vedoucím a musel se vypořádat se starými strukturami, protože v něm stále pracovali spolupracovníci StB dosazení komunistickým režimem. Od roku 2000 je jednatelem podniku Unita, s. r. o, který v areálu kláštera vyrábí hostie a lázeňské oplatky. V roce 2017 žil se svou rodinou ve Vlčicích.