Rozálie Tupá

* 1925

  • „Maminka se ráno chystala do práce, do továrny. Přišel strážník, tenkrát se říkalo financ. Podali jí lístek, kde stálo, že během půlhodiny musíme opustit byt. Na osobu bylo povoleno dvacet kilogramů.“

  • „Stáli jsme v zámeckém parku ve Štýrci, kde bylo shromaždiště. Přišel komisař od Texlenu, kde maminka tehdy pracovala. Vyvolal tři ženy, mezi nimi i moji matku. Oznámil jim, že mohou zůstat, pokud chtějí. Nesměli jsme se ale vrátit do svého bytu. Ubytovali nás do bývalého židovského lágru u továrny. Spali jsme tam jednu noc. Druhý den nám řekli, že pokud nás někdo k sobě vezme, můžeme bydlet u něj. Já jsem spala u kamarádky a máma s mladším bratrem u jiné rodiny. To trvalo pár měsíců a pak nás ubytovali ve dvou místnostech v bývalé hospodě v Temném Dole. V roce 1946 jeden večer přišel bratr a hned následující tatínek. Konečně jsme byli zase pohromadě.“

  • „Vím, že jsem chodila ve Štýrce do jeslí. To byla budova, ve které pobývaly tři německé jeptišky a ty hlídaly děti. Maminky musely už po šestinedělí do práce, takže jim někdo musel dát na děti pozor. Někdy pomáhaly hlídat i starší děti.“

  • „V roce 1969 jsme ho poprvé navštívili. Já jsem se divila, že nás pustili celou rodinu, všechny čtyři. Když jsme se vrátili, tak se nám smáli. Pamatuju si, že chlapi koukali z oken kotelny a křičeli: ‚Vy jste takoví blbci, že jste se vrátili!‘ Jenže ty lidi nechápali, že bychom zase o všechno přišli a zase bychom museli začínat úplně od začátku. Nábytek, šaty, nádobí. Já to viděla u bratra. Sice už měl malý domeček a nějaký nábytek, který mu přidělili, ale dohromady skoro nic neměl. Alespoň jsme pak mohli jezdit, kam jsme chtěli.“

  • „Měli jsme od úřadu nařízeno, že musíme jít sušit seno. To bylo v sobotu odpoledne. Slyšeli jsme, jak Češi zastřelili tři Němce. Museli si vykopat hrob. Dodnes jsou, myslím, pochovaní vedle potoka, jak se jde do Albeřic. Jedna Němka byla mnoho let v Anglii na práci. Na památku dostala pozlacený revolver. Bydleli v myslivně. Její manžel hajný schoval tu pistoli do hnoje. Jenže ji našli, a protože měli zbraně, tak je zastřelili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Maršov, 31.05.2014

    (audio)
    délka: 01:20:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Příbuzní nám vyčítali, že my jsme mohli zůstat a oni museli odejít do Německa

dobová fotografie.jpg (historic)
Rozálie Tupá

Rozálie Tupá, rozená Scholzová, se narodila v krkonošské horské osadě Albeřice 3. března 1925 v německé rodině. Měla dva bratry - staršího Rudolfa a mladšího Waltera. Doma mluvili zásadně německy, česky se naučila až po válce. Otec a později i starší bratr pracovali na pile hraběte Černína, matka v továrně Texlen. Pamětnice navštěvovala německou obecnou a měšťanskou školu ve Čtyřce - tehdejším čtvrtém obvodě Maršova (dnes Horní Maršov). Do poklidného běhu života rodiny zasáhla válečná léta. Staršího bratra Rudolfa povolali před Vánocemi roku 1944 jako sedmnáctiletého do armády. Otec narukoval v březnu následujícího roku, ale na frontě byl jen několik měsíců. Více než rok pak pracoval jako zajatec v Bakově nad Jizerou na pile. Většina německých chlapců z oblasti byla odvedena na frontu a z ročníku Rozálie Tupé se vrátil jediný. Od roku 1943 pracovala pamětnice jako telefonní spojovatelka u soudu v Trutnově. O rok později získala místo v AEG Trutnov, kde byla až do 5. května 1945. Po válce patřila mezi Němce, kteří nemuseli z Československa odejít, její matka totiž zastávala v Texlenu důležitou pozici a navíc zde byl velký nedostatek pracovních sil. Přišli ale o dům, veškerý majetek i občanská práva. Rozálie Tupá nastoupila do papíren, kde zůstala až do důchodu. Vdávala se v roce 1950.