Václav Trojan

* 1945

  • „To, že člověka tahali na ty výslechy, to bylo protivný, abych taky řekl něco negativního. Třeba mě vzbudili ve čtyři ráno, přišli policajti a vezli mě na Ruzyň. Musel jsem se oblíct, oni tam čekali. To byli normální policajti. Když jsem se s nimi bavil, jakou mají práci, říkali: ,Podívejte se, my děláme jiné věci. Tohle jsme dostali za úkol, my se omlouváme, nevíme, oč se jedná. Bohužel vás odvezeme na Ruzyň.’ Odvezli mě tam, byly čtyři ráno, tam jsem seděl. Asi za hodinu přišel vyšetřovatel. Byl jsem naučenej… Tenkrát už jsem se naučil, na rozdíl od toho osmašedesátého, kdy jsem tohle nevěděl… Po Chartě, když byla Charta, jsem šel do normální advokátní kanceláře, bez jakýchkoli známostí. Tam jsem zaplatil nějaký peníze, nevím, kolik to stálo, asi padesát korun. Směšný peníz. Jako na poradu jsem zašel za právníkem na Národní třídu. Zaplatil jsem si právní poradu. Řekl jsem: ,Dobrý den, já jsem podepsal Chartu, teď budou všelijaký výslechy, tak bych chtěl vědět, jaká jsou moje práva a moje povinnosti.’ A on mi to pečlivě všechno vysvětlil. Takže jsem věděl, že když člověk přijde na výslech, první, na co má nárok, je mít možnost si to zapsat. Mám nárok se podívat do zákoníku, zákon si přečíst. Teď mi to celý vylíčil. A já jsem na těch výsleších říkal: ,Mám právo nevypovídat.’ Zdůvodnit to, že se jedná o osobu blízkou, což vlastně může být kdokoli. Nemusí to být jenom příbuzný, ale člověk, na kterým mi záleží. To mi všechno vysvětlil. Já už jsem takhle vybavený chodil na ty výslechy. Vždycky to skončilo podobně: Jedná se o osobu blízkou, mohl bych si tím přivodit trestní stíhání a odmítám vypovídat. To nebyl problém, po té Chartě.“

  • „Já jsem vystudoval tu filozofii. V roce 1969 jsem byl v Londýně, odkud jsem se včera vrátil. Tam jsem byl spolu s Ivanem Hartlem, který tam emigroval, já jsem jel za ním, to ještě šlo v tom devětašedesátým. Šel jsem na americkou ambasádu, tam jsem se přihlásil, že bych chtěl studovat v Americe. Přijali mě, dali mi vyplnit nějaké testy a složité dotazníky, IQ a matematické testy. Přijali mě na MIT, Massachusetts Institute of Technology, nejlepší školu na IT technologie na světě. Dali mi stipendium a přijali mě tam. Já na to zíral jak vejr. Mezitím byl srpen roku 1969, a jak víte, tady byly demonstrace na to výročí, jednoho studenta zastřelili. Nevím, jestli to byl student, zastřelili prostě jednoho člověka. Já jsem to četl v té Americe v těch Timesech [zřejmě myslí v Británii] a teď jsem měl tu letenku do Ameriky a to stipendium tam. Šel jsem na letiště Heathrow s pasem a letenkou a bylo jasné, že to znamená emigraci. Přišel jsem k tomu… dal jsem tam ten pas a to americké vízum. Všechno jsem měl vyřízené. Vzali si to na tom letišti, a do mě najednou něco vjelo. Říkal jsem: ,Prosím vás, dejte mi to zpátky.’ Říkal jsem si: ,Já přece nebudu emigrovat, když teď tady střílejí kamarády a začínají zavírat.’ A jak blbec jsem se vrátil zpátky. Ale musím k tomu říct jednu krásnou věc. Já jsem tam chodil, v té době tam byly spousty lidí, kteří odešli z Izraele. Poláků. Protože v Polsku byla v roce 1967 taková vlna antisemitismu a spousta mladých Poláků odjela do Izraele, ale pak se rozhodli žít v Anglii. Já jsem se tam kamarádil s těma Polákama. Teď, když jsem se vrátil, pořád ještě jsem přemýšlel, jestli nemám do té Ameriky přece jen odjet. To by šlo zařídit. Dokonce jeden člověk mi dal obálku s penězi, abych si mohl koupit novou letenku. Jednou jsem přišel takhle o šábesu do té židovské komunity. Trochu ten židovský svět znám. Bavil jsem se s takovým pánem v té jarmulce a říkal jsem mu o tom dilematu. On říkal: ,Heleď, kdybych já byl někde doma, tak bych tam jel. Jestli ty máš pocit, že tam jsi doma, tak tam jeď. Ale! Nikdy toho nelituj.’ A tahle věta mi mimo jiné otevřela cestu i k té Chartě, protože jsem se vrátil domů. Teď tady zavřeli hranice. Já jsem se vrátil těsně předtím, než je zavřeli. A teď všichni fňukali, jak nemají pas a nemůžou nikam vyjet. Ale já jsem se vrátil dobrovolně. Neměl jsem žádný nárok fňukat. Takže jsem tohle období prožil s tím, že jsem věděl: ,Nelituj toho.’ A skutečně jsem toho nikdy nelitoval.”

  • „Co je možná zajímavé říci, otec po válce vystoupil z komunistické strany. Vystoupil v únoru roku 1948, ale ještě před tím pučem. Ten příběh, jak to vyprávěl, říkal: ,Já jsem ještě předtím přestal platit příspěvky.’ A ve stanovách komunistické strany bylo, že v případě neplacení příspěvků ho vyloučí. Ale protože v té době už dělal ty filmy s Jiřím Trnkou, byl pro ně nějak významný, tak to za něj zaplatili a to nepomohlo. Otec říkal: ,Tak jsem šel na to ÚV, tam jsem přišel do vrátnice a říkal jsem: ,Dobrý den.’ – ,Co bys chtěl, soudruhu?’ – ,Já bych chtěl vystoupit ze strany.’ – ,Tak tady běž do druhýho patra.’ Říkal: ,Tak jsem tam přišel a tam byl takový poctivý předválečný komunista.’ Říkal: ,Co si, soudruhu, přeješ?’ A otec říkal: ,Já bych chtěl vystoupit ze strany.’ Já to zkrátím. A ten soudruh říkal: ,A co, soudruhu, děláš?’ A otec věděl, tak tady je ten problém. Říkal: ,Já skládám.’ – ,A co, soudruhu, skládáš?’ Otec na to odpověděl: ,Když přijdou brambory, skládám brambory, když přijde uhlí, skládám uhlí.’ Což byla pravda. My jsme v tom baráčku topili uhlím, měli jsme brambory ve sklepě, a když přišli uhlíři, tak taky pomáhal. Ten soudruh říkal: ,Takže ty jsi špeditér.’ A otec říkal: ,Jo, já jsem takový špeditér.’ Přetrhl tu legitimaci, hodil ji do koše. Otec už říkal: ,Večer už volal [Vítězslav] Nezval a já nevím kdo, Dobiáš, protože Nezval byl jeho kamarád a s Dobiášem se taky dobře znali. Takže se mu takhle podařilo ze strany vystoupit, a když potom otec posílal pohlednice z dovolené, podepisoval se: Václav Trojan, hudební špeditér.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.05.2021

    (audio)
    délka: 01:15:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 13.12.2021

    (audio)
    délka: 01:54:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jestli jsi tam doma, vrať se. Ale nikdy toho nelituj

Václav Trojan při natáčení
Václav Trojan při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Václav Trojan se narodil 6. prosince 1945 v rodině hudebního skladatele Václava Trojana staršího. Vyrůstal v podnětném tvůrčím prostředí, otec ho seznamoval s různými hudebními směry i hudební teorií a zároveň mu dával prostor rozvíjet vlastní zájmy, zejména fyziku a chemii. Po gymnáziu Václav Trojan nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu UK, po dvou letech ale sám ze studia odešel. Hledal vlastní směr, nějakou dobu pracoval jako osvětlovač v Divadle Na zábradlí, přihlásil se do ostravských dolů, kde však vydržel jen tři měsíce, sám dobrovolně nastoupil na základní vojenskou službu, odkud se ale nakonec dostal po hospitalizaci na psychiatrii. Poté byl přijat na filozofickou fakultu, obor sociologie a filozofie, kde zažil svobodnou atmosféru Pražského jara. V roce 1969 mu bylo schváleno stipendium na americkém Massachusetts Institute of Technology, ale nakonec se rozhodl, že tam neodjede, protože věděl, že by to znamenalo emigraci. Namísto toho zůstal v Československu a pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Zde poznal několik budoucích signatářů Charty 77 a sám se stal jedním z nich už v prosinci 1976. Po podpisu Charty 77 se něj zaměřila pozornost Státní bezpečnosti, i nadále však mohl pracovat ve VÚMS.