Helena Třeštíková

* 1949

  • „Rodiče o tom začali vážně uvažovat, protože měli za sebou nějaký blbý zkušenosti ze života tady. Táta, kterej byl právník, pracoval deset let jako lakýrník z politických důvodů. Takže si taky užil svý. Tak o tom uvažovali a já jsem řekla, že já v žádném případě někde jinde zůstávat nebudu, že já se chci vrátit. Na tom postoji jsem setrvala. Oni se pak nakonec taky rozhodli, že se vrátíme. Já jsem ještě asi měsíc dosluhovala u té rodiny, jak bylo domluveno, než jim přišla další au-pair. Ale už jsem se nemohla dočkat toho, kdy zase přijedu do toho chudýho špinavýho Československa, kde je všechno oproti tomu lesklýmu zářivýmu Západu takový nedokonalý, ale pro mě smysluplný, a když jsem přejížděla hranice, vracela jsem se vlakem, tak jsem brečela a řekla jsem si, že nikdy v životě neopustím svoji zemi a že budu tady, ať se děje, co se děje, dobrý, zlý, všechno, že to je kout, kde jsem se narodila a kde chci bejt a nechci bejt nikdy nikde jinde.“

  • „Myslím si, že jsem prožila vlastně docela zajímavou etapu 20. století, aspoň dneska ten pocit mám. Když jsem byla dítě, tak jsem byla trošku rozčílená, že nežiju v nějakým romantickým prostředí, jaký jsem znala z knížek, třeba Kája Mařík a podobně, a že bydlím na Václavským náměstí, a teprve zpětně si uvědomuju, že to bylo asi nejromantičtější místo, v jakým jsem mohla svoje mládí strávit, protože Václavské náměstí v mém dětství bylo takovým středem všeho dění. Probíhaly tam různé průvody, první máje a mně se to strašně líbilo a hrozně jsem ty první máje milovala a celý ten průvod jsem proseděla u okna a dívala se úplně nadšeně. A kuriózní je to, že to byly takový komunistický veselice, ke kterým zbylá část rodiny – rodiče a babička – měli velmi negativní vztah. Protože babička přišla při měnové reformě o spousty peněz z dědictví po svém tatínkovi, hrozně neměla komunisty ráda a moji rodiče vlastně taky ne. Ale byli asi natolik moudří, že mi to nijak nevymlouvali, a když občas na to přišla řeč, tak řekli: ,Však ty pochopíš, až budeš větší.‘“

  • „Rodiče tam přijeli za mnou, na deset dní jsme měli plánovanou společnou dovolenou v Německu a ve Švýcarsku u nějakých kamarádů, což oni strašně dlouho plánovali a dávali dohromady, taky to pro ně byla první cesta na Západ. Přijeli 19. srpna, vyrazili jsme, a 21. srpna přišli Rusové. To byla hrozná chvíle, kdy jsme chvíli nevěděli, co se tady děje. Byli jsme u přátel v Saarbrückenu, a tak jsme se dívali na televizi, tam byly záběry z Václavského náměstí, z našeho bydliště, tanky, to bylo opravdu něco hrozného. Telefonovali jsme babičce do Prahy a ta říkala: ,My jsme v pořádku, buďte tam a radši se nevracejte!‘ Tak jsme ještě pokračovali do Švýcarska po té plánované trase. Švýcarsko bylo plné uprchlíků z Československa, kteří utíkali v hrůze před Rusama. Švýcarsko, které jinak bylo velmi odtažité k emigrantům, tak udělalo něco neuvěřitelného. Otevřelo náruč všem Čechům, nabízelo pobyt, vyřízení všech formalit, čemu se vždycky bránili. Takže to byla dokonalá příležitost tam zůstat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ZŠ Strossmayerovo náměstí 4, 21.03.2016

    (audio)
    délka: 40:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdykoliv něco získáváš, zároveň něco ztrácíš a naopak

35385-photo.jpg (historic)
Helena Třeštíková

Helena Třeštíková, rozená Böhmová, se narodila 22. června 1949 v Praze. Dětství prožila na Václavském náměstí. Vyrůstala v kulturním a podnětném prostředí. Maturovala v období pražského jara. Po střední škole jela v létě roku 1968 jako au-pair do západního Německa, aby získala praxi potřebnou k přijetí na FAMU. Zatímco ji navštívili v Bonnu rodiče, vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Po návratu z Německa pracovala jako asistentka produkce. V září roku 1969 nastoupila na katedru dokumentu na FAMU. Společnost procházela obdobím deziluze a deprese. Hledala si téma, které by mohla zpracovávat i v této složité době. Zajímal ji vývoj lidských osobností a osudů v dlouhodobém časovém horizontu a dospěla k takzvané časosběrné metodě. V roce 1980 začala natáčet Manželské etudy, v rámci tohoto projektu sledovala po dobu šesti let osudy několika manželských párů. Časosběrnou metodou natočila i své další dokumenty. Mezi nejznámější patří Katka, René, Manželské etudy po 20 letech, Marcela, Mallory a Lída Baarová – Zkáza krásou. Za své dokumenty získala řadu ocenění. Působí také jako pedagožka na FAMU.