Helena Třeštíková

„Myslím si, že jsem prožila vlastně docela zajímavou etapu 20. století, aspoň dneska ten pocit mám. Když jsem byla dítě, tak jsem byla trošku rozčílená, že nežiju v nějakým romantickým prostředí, jaký jsem znala z knížek, třeba Kája Mařík a podobně, a že bydlím na Václavským náměstí, a teprve zpětně si uvědomuju, že to bylo asi nejromantičtější místo, v jakým jsem mohla svoje mládí strávit, protože Václavské náměstí v mém dětství bylo takovým středem všeho dění. Probíhaly tam různé průvody, první máje a mně se to strašně líbilo a hrozně jsem ty první máje milovala a celý ten průvod jsem proseděla u okna a dívala se úplně nadšeně. A kuriózní je to, že to byly takový komunistický veselice, ke kterým zbylá část rodiny – rodiče a babička – měli velmi negativní vztah. Protože babička přišla při měnové reformě o spousty peněz z dědictví po svém tatínkovi, hrozně neměla komunisty ráda a moji rodiče vlastně taky ne. Ale byli asi natolik moudří, že mi to nijak nevymlouvali, a když občas na to přišla řeč, tak řekli: ,Však ty pochopíš, až budeš větší.‘“

„Rodiče tam přijeli za mnou, na deset dní jsme měli plánovanou společnou dovolenou v Německu a ve Švýcarsku u nějakých kamarádů, což oni strašně dlouho plánovali a dávali dohromady, taky to pro ně byla první cesta na Západ. Přijeli 19. srpna, vyrazili jsme, a 21. srpna přišli Rusové. To byla hrozná chvíle, kdy jsme chvíli nevěděli, co se tady děje. Byli jsme u přátel v Saarbrückenu, a tak jsme se dívali na televizi, tam byly záběry z Václavského náměstí, z našeho bydliště, tanky, to bylo opravdu něco hrozného. Telefonovali jsme babičce do Prahy a ta říkala: ,My jsme v pořádku, buďte tam a radši se nevracejte!‘ Tak jsme ještě pokračovali do Švýcarska po té plánované trase. Švýcarsko bylo plné uprchlíků z Československa, kteří utíkali v hrůze před Rusama. Švýcarsko, které jinak bylo velmi odtažité k emigrantům, tak udělalo něco neuvěřitelného. Otevřelo náruč všem Čechům, nabízelo pobyt, vyřízení všech formalit, čemu se vždycky bránili. Takže to byla dokonalá příležitost tam zůstat.“