Ing. František Toulec

* 1925  

  • „V Sedlčanech 1957 si mě zavolal hlavní inženýr a říká: ‚Bydlíš v Praze, jsi ženatý, čekáš druhé dítě, dostali jsme za úkol vybudovat pracoviště v Lysé nad Labem, zkoušení raných odrůd brambor pod závlahou. Tak se toho ujmeš.‘ Tak jsem se toho ujal. A zase práce jak na kostele. A zas byl nějaký ten, myslím karlovarský, sjezd KSČ a zase usnesení, že lidi, kteří mají třídní původ takový a makový, že nemůžou dělat takovou práci. Tak se to vztahovalo na mě. Tak jsme akorát začali sázet, byli jsme v plné práci, a koukám, ředitel přišel za mnou na pole a já říkám: ‚Tak co, soudruhu řediteli, už jsi mě přišel kopnout do prdele?‘ To byl takovej folklor tenkrát. On povídá: ‚Ne, Franto, až to bude, jak se říká zadkem ke zdi, tak přijdu.‘ No tak dobrý, nic se nedělo. Přišlo to až v roce 1958, nasadili mu tam nějakého kádrováka, kterého už nepotřebovali na ústředním výboru, a ten to se mnou sfouknul, takže jsem odtamtud vypadl.“

  • „Psal se rok 1945, byl leden a v Hostivaři byla zima. Byla neděle, já vykouknu ze dveří toho bytu, kde jsme bydleli, a koukám, že vratama se šine osoba, žena, podle ustrojení, tady tu štětku a to zelený na sobě, prostě nějaká Němka. Já si říkám ježišmarja, co to zase bude. Přišla blíž, až jsem ji poznal. Byla to ta holka, ta dcera těch Püffeldů, která byla u nás, v Hostivaři. Jmenovala se Annemarie, zkráceně Animi. Říkám: ,Pojď sem, pojď dál‘, a tak dále, tak jsme si povídali. A ptám se jí: ,Co táta?‘ A ona: ,Táta, ten nadává teď, říká, nás Sudeťáky posílají do těch prvních linií a mezi našimi lidmi jsou největší ztráty.‘ Tak to já přece nemůžu komentovat. Ale pak jsem jí položil otázku, povídám: ,Ty, poslouchej, Animi, já si pamatuju jména těch kluků, se kterými jsme si tam tehdá hráli, závodili a tak. Co je s tím Riedlem?‘ – ,No, ten se utopil v ponorce.‘ – ,A co ten Hannes?‘ – ,Ten padnul na západní frontě.‘ – ,A co kluci támhle, Bauerovi?‘ – ,Ti padli ve Stalingradu.‘ – ,A co támhleten?‘ – ,Toho zastřelili partyzáni na Balkáně.‘ Na koho jsem si vzpomněl, každý někde padnul. Povídám: ,Tak to není nic příjemného. Ale s tím já nic neudělám. A ještě, prosím tě, mi řekni, kde teďka bydlíte?‘ Ona říká: ,My jsme se přestěhovali do Drážďan.‘ Drážďany, únor 1945. Hotovo. Takhle to skončilo.“

  • „Když jsem chodil do kvarty, přišlo nařízení o prokázání árijského původu a každý musel přinést ty křestní listy. Stalo se, že… bylo 1. září. Bloch seděl v první řadě, přišla třídní profesorka a říká: ,Ale Bloch, nezlobte se, pojďte k panu řediteli.‘ – ,No já jsem křesťan. Táta byl taky křesťan!‘ Pokřtěnej Žid, že jo. No už nepřišel. A potom ti další, kteří byli Židi, ti už nepřišli, že jo. Byli tam… Poslední rok začínal 1. září 1943 a já vám můžu ukázat, vzal jsem si s sebou tablo, bylo nás ve třídě třicet dva, a ke skutečné maturitě nás šlo třináct. Narození v roce – poněvadž ročníky byly trochu promíchané – rok 1924 totální nasazení, děvčata bez ohledu na rok narození nasazena do práce, tramvajačky, průvodčí u vlaků, na poště. Takže nás tam zůstalo třináct. Udělali pro nás takový kumbál. Ono to bylo úžasný. Ale bylo to… Dva sebralo gestapo kvůli zbraním, Jardu Krátkýho a Frantu Bauera, ale přežili to oba.“

  • „V roce 1966 zemřel můj otec a hrobku máme v Hostivaři. Byla neděle, nějaký čas po pohřbu, kluci už tehdy chodili do školy. Říkám, pánové, máma si potřebuje oddechnout, jdeme do Hostivaře, podíváme se na hřbitov. Šli jsme od kostela nahoru ke hřbitovu a po levé straně je hospoda Na Kačabce. Když jsme míjeli tu hospodu, ze dveří se vyvalil chlap, a jak mě viděl, hned: ,Jé, nazdar, nazdar.‘ Byl trochu opilý. Povídá: ,Já jdu pracovat tam k vám, tam k vám. Já tam pracuju na těch krmných směsích pro prasata. Pojď, já tě tam vezmu, já ti to ukážu.‘ Já říkám: ,Ale neblbni, budeš z toho mít průšvih.‘ Hučel do mě, až jsem tam šel a ti kluci se mnou. Jen jsme vešli mezi vrata, takový velký chlap proti nám a tenhle Lojza povídá: ,Hele, soudruh vedoucí.‘ Tak jsem se mu představil, říkám, kdo jsem. Povídám, že to asi není vhod, abych tu byl. ,Ne, ne, pane Toulec, naopak, jsem velmi rád, že jste sem přišel. Víte, tady se povídá, že je tu nějaké podzemí, ptám se i starých lidí v okolí a nikdo mi o tom nedokáže nic říct. Víte o tom něco?‘ – ,Jestli to chcete vědít, tak vám to můžu povědít. Pojďte, já vám to ukážu.‘ Tam je tzv. malý dvorek, tam je stará sýpka a pod tím je sklep, kam se dávaly brambory, které byly na deputát pro lidi. A v rohu byla díra do podzemí. Ta díra byla zakrytá fošnami, které časem shnily, a spadly dolů nějaké brambory. Takže otec povolal zedníka Vosáhla z Košíku, a když to Vosáhlo zazdíval, vzal mě a moji ségru. Říká: ,Hele, tohle si pamatuj.‘ Já jsem ještě nechodil do školy v té době, to bylo okolo roku 1930. Tak to zazdili, zadláždili, a bylo po starostech. A teď v roce 1966 se stalo tohle. Tak bylo znovu objeveno podzemí.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Praha, 14.11.2019

    (audio)
    délka: 01:43:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
  • 6

    Praha, 19.07.2019

    (audio)
    délka: 01:50:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám radost, že Toulcův dvůr funguje dál

František Toulec na fotografii z tzv. Kennkarte, identifikačního průkazu za druhé světové války
František Toulec na fotografii z tzv. Kennkarte, identifikačního průkazu za druhé světové války
zdroj: archiv pamětníka

František Toulec se narodil 19. května 1925 v Praze jako nejmladší z pěti dětí Františka Toulce, nájemce statku v Hostivaři, který je dnes známý jako Toulcův dvůr. František se svými rodiči na statku žil až do 15. března 1949, kdy jeho správu převzal stát. Jako dítě před druhou světovou válkou každoročně jezdil na výměnný jazykový pobyt do Mariánských Lázní, kde poznal tamní komunitu sudetských Němců. Vystudoval reálné gymnázium ve Vršovicích a Vysokou školu zemědělskou. Od roku 1949 pracoval jako pomocný pracovník pro státní statek v Ruzyni, tutéž organizaci, která převzala statek v Hostivaři. Později díky svému vzdělání našel uplatnění jako agronom v Krajském podniku pro osivo a sadbu, v roce 1958 však byl přeřazen kvůli svému „kulackému“ původu na nekvalifikovanou práci. Od roku 1964 pracoval pro odrůdovou zkušebnu Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského v obci Sedlec. V roce 1985 odešel do důchodu a nadále působil jako brigádní agronom. Od 90. let se účastnil a svými vzpomínkami obohacoval setkání Ekologického centra Toulcův dvůr.