„Tak já zahájil tu hladovku. A tam byly dvě křídla, bylo tam staré křídlo, postavené v době Marie Terezie, a nové křídlo. Tak byl jsem v tom starém křídle, tam byl takový veliký kýbl, kam člověk chodil na záchod, to se pak vždycky vynášelo. A jakmile jsem odmítl jídlo, tak mě dali na samotku okamžitě, tak jsem byl na samotce, v tom starém křídle. A teďka k večeru se dveře otevřou – obrovský chlap s takovou železnou tyčí, tak já už jsem viděl všechny moje zuby na zemi. Kdybych měl říct moment takové hrůzy, která pronikne celé vaše tělo, tak jak jsem viděl toho chlapa vejít do té cely s tou železnou tyčí. A on prostě nakráčel k oknu a udělal ‚Ti, ti, ti!‘ na ty mříže. Prostě tím zaťukáním zjistil, sluchem zjistil, jestli je nějaká ta mříž nařezaná, nebo ne. Ta úleva! Prostě ta hrůza a pak tak naprostá úleva, to je jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě.“
„Přijeli jsme k těm hranicím, tak oni nás odšoupli na vedlejší parkoviště, které bylo prázdné, a nechali nás tam. To policie tady vždycky dělala. Když si předvolávali, tak nechávali s chutí každého vařit se ve vlastní šťávě. Marek se zlomenou nohou, já si s ním hrál. Tak jsme si chvilku hráli a tak asi po půl hodině mi to připadalo blbé, tak říkám: ‚No Kathy, ty se seber a jeď, a my tady zůstaneme.‘ Jak jsem to řekl, během pěti minut nebo dřív, zřejmě to celé odposlouchávali, tak říkali: ‚Do auta, nadjeďte,‘ tak jsme šli do auta, předjeli k té závoře a teď jeden ten pohraničník přijde a říká: ‚Pane Tomin, máte s sebou doktorský diplom?‘ Já říkám: ‚Jo‘ – ‚Můžete nám ho ukázat?‘ – Já jim říkám: ‚Můžete mi ukázat dispozici, která vás opravňuje k takovému požadavku?‘ Vrátil se za pár minut a povídá: ‚Pane Tomin, tak jsme v kontaktu s ústředím a oni říkají, že když nám ten diplom dáte, tak můžete jet.‘ Tak já říkám: ‚Já vím, že si ten diplom můžete vzít, otevřít to auto, to je vaše věc, ale já vám dobrovolně ten diplom nedám.‘ Fronta za námi, tak, že zpátky na to parkoviště. Tak já říkám: ‚Ne, samozřejmě si nás tam můžete odtáhnout, to je vaše věc, ale dobrovolně my jedeme jenom dopředu.‘ Tak zas odešel, přišel za pár minut a říkal: ‚Pane Tomin, tady máte pas, tak jste to teda vyhrál, my se omlouváme, to nebylo z naší hlavy.‘“
„Tam jsme byli ve velké místnosti, tak tam sedíme a já vidím, žádný tajný nikde, tak říkám: ‚Poslyšte – já těch posledních pár týdnů žádnou přednášku neměl, vždycky jsem někoho pozval, Hejdánka, Palouše, Jiřího Němce, protože jsem pracoval na Aristotelovi – teď jsem připravený udělat úvod do Aristotela, chcete si ho poslechnout?‘ Tak oni, že jo. Tak si dovedete představit… To byl jeden z nejsilnějších okamžiků mého života, kdy tomu Kennymu jsem říkal, že ta filosofie, ten Aristoteles může udělat každý moment momentem silným, tak udělat úvod do Aristotela v Bartolomějské, to bylo něco. Já jsem akorát ten úvod udělal, domluvil, zřejmě to odposlouchávali, tak tam přijde tajný a říká: ‚Co to tu děláte?‘ Já říkám: ‚Filosofii, chcete si přisednout?‘ No tak on odprejskl. Pak přišli do té místnosti ve velkém, asi osm tajných, zařvali: ‚Každej ke zdi!‘, a k mému smutnému překvapení každý z těch studentů šel k té zdi. Já jsem se tam procházel, tak mě sebrali jako prvního na tu osmačtyřicítku. A to bylo naposledy, co jsem mohl své studenty vidět.“
Julius Tomin se narodil 2. prosince 1938 v Praze. Od útlého dětství byl veden k zájmu o jazyky, literaturu a filosofii. Žil v Čechách, maturitu složil na Slovensku. Studoval Vysokou školu ruského jazyka a literatury v Praze, působil v Ústředním výboru svazu Československo-sovětského přátelství. Pracoval jako učitel na škole v Mútném v okrese Námestovo. Poté, co odmítl nastoupit vojenskou službu, byl vězněn v Banské Bystrici. Po propuštění se pokusil emigrovat do Indie, ve Štětíně byl zadržen a opět uvězněn, mimo jiné v táboře pro politické vězně ve Rtyni v Podkrkonoší a v Libkovicích u Mostu. Po propuštění pracoval jako lesní dělník, poté studoval filosofii na FFUK v Praze, kde později působil i jako odborný asistent. V šedesátých letech patřil k iniciátorům křesťansko-marxistického dialogu v Československu, přednášel na univerzitách v Heidelbergu a v Göttingenu, v roce 1968 i na univerzitách ve Spojených státech. V letech 1969 - 1970 byl hostujícím profesorem na University of Hawaii. Po roce 1970 pracoval ve vodárně a jako hlídač v pražské ZOO, jeho vědecká práce pak byla podporována granty ze Spolkové republiky Německo. V druhé polovině sedmdesátých let organizoval neoficiální filosofické semináře, pro něž dokázal zajistit účast špičkových odborníků z celého světa. Za své úsilí byl pronásledován a týrán tajnou policií. V roce 1980 odjel s rodinou na studijní pobyt do Cambridge, zanedlouho poté byl zbaven československého občanství. Působil v Cambridge a v Oxfordu, přednášel na univerzitách v Británii a Jižní Africe. Je autorem řady odborných článků a publikací.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
