Anton Tomík

* 1932  

  • „Tak jsem došel na stanici a že platím. Nevěděl jsem, jaká je měna, kolik to stojí. Koupil jsem si lístek do Piešťan. A ona mi vynadala, že platím stovkou. Lístek stál korunu osmdesát a já jsem platil stovkou, tak to musela rozměnit… Dojel jsem do Piešťan a teď, kam půjdu v noci. Tak do hotelu Lípa. Dnes si vzpomínám, že jsem tam došel – teploučko tam bylo a já říkám recepčnímu: ‚Prosím vás, já jsem vyšel z Leopoldova a potřebuji přenocovat, protože se bojím jít někam na noc.‘ – ‚Sedněte si tam a já hned najdu nějaký levnější pokoj.‘ Netrvalo to ani deset minut a lítačkami tam vletěli tři ozbrojenci se samopaly: ‚K zemi, ruce vzhůru!‘ Bože můj… Já říkám: ‚Teď jsem vyšel z Leopoldova a zase střelba!‘ Dal jsem mu lístek z Leopoldova. ‚Ukaž!‘ – ‚Ty blbče!‘ – ‚Vždyť jste mi říkali, že podezřelé osoby mám hlásit!‘ Tak jsem měl hned přivítání. Dovedete si představit, že do rána jsem nespal. Oni se mi omlouvali, na pivo mě zvali…“

  • „To nebyla věznice, to byla vyšetřovna StB. První, co bylo, že jsme se museli vysvléct do naha. Dostali jsme nějaké oblečení, dvě deky, hotovo. Cela byla cirka 2 krát 4 metry. Ráno se muselo vstát v šest a do deseti chodit. Mezitím byla snídaně – to nám jen hodili tu šlichtu a kousek chleba. Potom byl oběd a potom večeře. Večer do deseti se muselo chodit. Leželo se na holé zemi jen s jednou dekou pod sebou. Ruce musel člověk mít vedle sebe, celou noc svítilo světlo. Bylo to psychické týrání. Otevřené okno, zima. A teď tam vyšetřovali, ve dne, v noci, bili je. Nevím, jestli si to dovedete představit. Tří- čtyřposchoďová budova, zespoda nahoru je díra a kolem dokola jsou takové pavlače. Potom pouštěli psy na ty vyšetřované. Řev každou noc. To bylo psychicky takové, že zlomili každého. ‚Tak co, je to pravda?‘ – ‚Není to pravda.‘ Tak nám hodili na oči filc, pak nás zas vodili na to vyšetřování. Tam v koutku seděl ten vyšetřovatel. Tam byl vždycky nějaký ten Jano: ‚Tak co? Zdechnete tu! Zdechneš tu!‘“

  • „Utíkalo nás deset. To znamená, že jak jsem (tunel – pozn. ed.) dokončil, řekl jsem chlapcům: ‚Řekněte každému, kdo utíká, aby se sem do deseti minut dostavil. Vezměte si nějakou nejnutnější stravu.‘ Já jsem měl papriku a koření pro posledního. ‚Kdo chce jít první?‘ – Nikdo. Tak já říkám: ‚Půjdu první, ale všechno dělejte… Stačí zakašlat nebo vstát a ten s kulometem nás pokosí všecky.‘ Protože my jsme museli jít pod ním, on byl pět metrů nad námi, ten v té špačkárně. A potom jsme se museli asi 150 metrů plazit.“ – Tazatel: „Na co jste měl tu papriku?“ – „Kvůli psům, aby nechytili stopu. Aby to rozsypal ten poslední, který půjde. To byl had. Vezměte si, bylo nás deset lidí po dvou metrech – dvacet pět metrů a plazili jsme se okolo plotu… Já jsem měl ještě kleště, abychom se dostali ven, musel jsem štípat dráty. V tu chvíli to zaregistroval ten na té věži, ale my už jsme byli daleko. Tehdy zapnuli koridor na šachtu a já jsem říkal: ‚Je to špatné, chlapci.‘ Nemohli jsme jít hned směrem na Mariánskou, jak jsme chtěli, ale museli jsme jít opačným směrem. Museli jsme to obejít, protože tam šla nějaká poruchová šichta na šachtu. Tak jsme udělali takový obchvat až ke Klínovci.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 07.05.2016

    (audio)
    délka: 03:54:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na pomstu nemám ani pomyšlení

Anton Tomík se narodil 2. června 1932 ve městě Skalica na slovensko-české hranici do rolnické rodiny. Vyrůstal v době krize a chudoby, do školy nastupoval v období vyhlášení Slovenského štátu. Válka se jeho rodiny dlouho přímo nedotýkala, ale s blížícím se koncem přibývalo případů spojeneckého a ruského bombardování, které nakonec poškodilo i rodinný dům. Po únoru 1948 postihla rodinu násilná kolektivizace. Anton studoval strojní školu v Bratislavě a snil, že se stane letcem. Během letního výletu do Slovenského ráje v roce 1951 byl však s několika přáteli bezdůvodně zatčen a následně obviněn z protistátní činnosti. Přitížila mu skutečnost, že na jeho internátu byly objeveny zbraně a střelivo, které mladíci našli krátce předtím ve výkopu. Anton byl odsouzen k patnácti letům vězení za velezradu. Trest nastoupil na lágru Nikolaj na Jáchymovsku, kde v dolech jezdil s vozy s hlušinou. Se spoluvězni v roce 1955 vykopal tunel pod dráty a z lágru ve skupině deseti lidí utekl. Po dvou či třech dnech byl zadržen a během přestřelky postřelen. Za útěk dostal pouze dvouletý trest a byl převelen zpět do Leopoldova, kde jej už mohla navštěvovat rodina a kde dostal dobrou práci na elektromontážní dílně. V roce 1960 se na něj jako na útěkáře nevztahovala prezidentská amnestie, ale jen několik měsíců nato si úspěšně požádal o podmínečné propuštění po odsedění poloviny trestu. Brzy po propuštění se oženil, zbytek života pracoval v průmyslu. Po více než 60 letech obdržel roku 2014 maturitní vysvědčení.