Marie Tobolková

„Ihned ho vyhodili a on byl potom zaměstnán u Geoplánu. To bylo Na Příkopech, byla nějaká taková organizace, která byla zemědělská a on se tam zase jako správce toho všeho nějakým způsobem… To víte, že se ho to dotklo, moc. Chodil, každý čtvrtek pro něj přijelo auto a chodil na výslechy. A my s maminkou, já jsem byla kolik už, těch devět deset let, my jsme vůbec nespali, dokud se tatínek třeba ve dvanáct nevrátil, nemluvil, to byly hrozné časy. A když přišli k nám do bytu, tak šli po jednotlivých skříních a takhle vyhazovali všechno. A ten nejmladší, vždycky přišli tři, měli ty kožené kabáty a klobouky a byli takoví neurvalí. Ale že by nás nějak bili, nikdy na nás nevztáhli ruku, ale ten projev byl zlý, strašně zlý.“

„Ale my jsme jako děti o válce prakticky nevěděli vůbec nic, až když jsme byli v tom předškolním věku, kolem toho šestého roku, brácha byl starší, tak nás rodiče dali na chvilku do - já si teď nemohu vzpomenout, jak se to jmenovalo, z Klatov byla silnice… Běšiny, už vím. To byla taková větší vesnice, a tam zase byli bratři a sestry tatínka, tak tam jsme byli asi týden. A náš zážitek byl ten, že oni měli tu chaloupku u silnice, pod silnicí a z druhé strany byl příkop a tam jezdili Američani, už po válce, a vždycky na nás kývali nohama. Měli taková neuzavřená vrátka a jak seděli vepředu, tak vždycky zvedli nohy, takže my jsme jim mávali. A oni nám házeli takové ty malé šedivé krabice, kde byly žvýkačky, čokoláda a pomazánka taková, která se dneska dělá, taková ta mandlová nebo něco. No a my jsme byli úplně bez sebe. Tak tam jsme byli asi ten týden a nechtěli jsme se vracet domů, protože jsme vždycky mávali těm Američanům. A snažili jsme se naučit nějaký ten pozdrav, na to si nepamatuji, jak jsme uspěli.“