Ivana Tarantová

„Ve třiasedmdesátým roce to bylo akorát výročí velké mostecké stávky. Tehdejší okresní rádce nebo jak se ty jejich funkce jmenovaly, to si nepamatuju, si vzpomněl pro ty děti udělat velikánskou akci. Tak jim vytiskli brožuru, že musí navštívit všechny obce tady v okrese a zjistit, jak to tam vypadalo s velkou mosteckou stávkou, kolik tam bylo lidí a takhle. No a ty děti to tak zfanatizovaný... Oni měli na škole toho školního šéfa a to byla taková fanatička. Takže my jsme s nima objíždeli všechny obce a zpracovávali papíry o tom, jak třeba támhle v Kopistech, co je tam zajímavýho, kde se kterej komunista s kým pohádal, a já nevím, co všechno. Mně to tehdy zvedlo žaludek. Říkám, no tak to musím vydržet.“

„Ty ses mě ptala, jestli jsem vedla družinu nebo oddíl. Vedla, vlastně. Na gymnáziu, protože jsem chtěla jít, jak jsem si umanula jako holka, že chci být dětskou sestřičkou nebo paní učitelkou. Že obojí je strašnej nesmysl v mým případě, na to jsem přišla až později. Ale do svazu mládeže se mně nechtělo. Mně to prostě připadalo, že to není férový, tak jsem v prvním ročníku na gymnáziu samozřejmě ke svazákům nepřešla. No, ale pak nám bylo sděleno, že pakliže chceme se dostat na pedagogickou fakultu, tak musíme jednak býti členy Socialistického svazu mládeže a jednak mít nějakou praxi. Tak jsme se se spolužačkama dohodly, že půjdeme vést pionýrský oddíl. Bylo to děsný.“

„Tak jsme šli na záchod a všimli jsme si, že vedoucí tam sedí uprostřed tábora, mají v ruce rádio a brečí. Šli jsme se zeptat, co se děje a oni: ‚Tak poslouchejte,‘ a my jsme slyšeli, jak se oznamuje všem, že nás napadla sovětská armáda. No a teďka jsme nevěděli co. Vedoucí se pak snažil dovolat telefonem. To teda se mu nepovedlo. Až teprve, když vyjel, a někde na policii. Protože oni snad obsadili i ty telefony a já nevím co. My jsme nevěděli, co se děje. On pak, když přijel, tak říkal, že všechno je obsazený. Všude kolem silnic jsou vojenský auta a Sověti míří puškama na všechny. Ještě ke všemu kluci byli mimo tábor. Shodou okolností byl mezi nimi můj brácha a můj bratranec, takže já jsem byla hysterická. Tak jsme čekali dva dny na autobus. Oni pak přijeli někdy odpoledne nebo před polednem. Takže oni říkali: ‚Děvčata, všechno si sbalte, vůbec na nic..., sbalte svoje věci a to ostatní nechte plavat, jedeme domů.‘ Tak jsme přišli o týden tábora. Ale ta cesta zpátky byla opravdu krutá, protože když vidíš, jak na tebe míří samopalem nebo pistolí, tak to není žádná legrace.“

„Pak se to znovu vzmohlo, fungovalo to opět tři roky, pak se to znovu zarazilo. Ovšem tentokrát to bylo mnohem horší, protože řada těch lidí skončila v kriminále komunistickým. Ty lidi, který zažili padesátý léta, tak měli strach. Takže vím, že celá řada rodičů mých spolužaček prostě holkám zakázala pokračovat dál, protože se báli. Chtěli, aby se holky dostaly na vysokou školu.“