MgA. Monika Švábová

* 1946

  • „Měla být premiéra Shafferovy Černé komedie a hlasovalo se o tom, jestli se bude, nebo nebude hrát. Nebudu jmenovat ty, kteří utekli, kteří nehlasovali. Bylo to různé. Já jsem samozřejmě hlasovala pro to, aby se nehrálo. Pavel byl vůdčí celého toho večera. Nakonec se hrálo, ale předtím se zpívala hymna a Pavel přečetl takové velké, zásadní prohlášení. Ale celou noc byl na StB a pak se měsíc nehrálo a byly jenom ty diskusní večery v divadle. A ty byly úžasné… [V ten] osmdesátý devátý rok, to prostě národ dýchal, to jsme byli jedna rodina.“

  • „Tím, že odešel ten Sváťa Papež, tak na jeho protest odešel [i] Honza Gross. Jeho žena potom dlouhou dobu pracovala tady v rozhlase. Nevím, jestli ještě žije… Myslím, že chvíli jezdil s tramvají a pak šel do divadla do Karlových Varů. A pak po osmdesátém devátém se zase vrátil. Ale pravda je, že spolupracoval, [že] šel do StB. [Snad] aby se mohl vrátit. Přiznal se k tomu. A to si pamatuji, protože můj Pavel byl velmi hrdinný šéf. Uměleckého šéfa dělal po osmdesátém devátém dvacet let. Nejdřív byl Honza Burian, pak byl Pavel. [Předtím] byl ještě Ota Ševčík, pak byl Honza Burian [a] pak byl Pavel. Pavel jednou udělal schůzi činohry – a činohra není velká, to je dvaadvacet, maximálně pětadvacet lidí - a řekl, že ví o třech lidech, kteří spolupracovali. A abychom měli mezi sebou čisto, [tak] ať to zdůvodní nebo ať o tom něco povědí. A ti lidi to řekli. A strašně pěkně se o tom mluvilo. A řekli, jaké [k tomu měli] důvody. Je pravda, že ten Honza Gross potom zemřel hrozně brzy, že jsme si říkali, že si něčím [špatným] prošel. Zemřel na rakovinu. Jestli mu bylo přes šedesát… Že si svoje užil.“

  • „Je to stejně hrozně zajímavé… Já [to] nepochopím, [protože] táta nikdy nebyl ve straně, [ale] jezdili jsme na Dobříš. [Tatínek] byl velmi apolitický, přesto jsme všichni tři byli na vysoké škole. Protože se táta pořád pohyboval spíš mezi těmi malíři, mezi těmi hollaristy, [zkrátka] mezi těmihle lidmi, a protože byl velká osobnost, oni ho brali. Vím, že byl na ministerstvu kultury v nějaké výtvarné komisi a vždycky říkal: ‚Tam je Polášek-komouš, ale to je hrozně hodný člověk, ten nikomu neublíží.‘ To jsou takové věci, které si pamatuji. Možná to bylo proto, že [rodiče] se politicky neangažovali. [Ale] vím, že mi [tatínek] zakázal jít do Pionýra. Já nebyla pionýrka [a ani) bratr nebyl pionýr. A potom jsem jim říkala – a to tedy nevím, jestli k tomu došlo, nebo ne – v osmé nebo v deváté [třídě], jestli bych mohla být šátkovaná, abych mohla na gympl. A že jsem jim to vyčítala. Říkala jsem: ‚Všechny děti mají pionýrský šátek. Proč já ho nemůžu mít?‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 12.06.2019

    (audio)
    délka: 01:58:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V každé dobré hře, ve které jsou velké myšlenky, najdete věci, jež jsou obecně platné

Monika Švábová v roce 1964
Monika Švábová v roce 1964
zdroj: Archiv pamětnice

Monika Švábová se narodila 10. března 1946 v Praze do rodiny významného malíře a grafika Jaroslava Švába, maminka pocházela z buržoazní rodiny. S rodiči často jezdívali na prázdniny do sídla Svazu československých spisovatelů na zámek Dobříš, rodina byla také v úzkém vztahu s rodinou Havlových. Monika už při studiích na základní škole navštěvovala baletní přípravku Národního divadla. Po maturitě hostovala v Divadle na Vinohradech, za studií i po studiích hrála také v Divadle Na zábradlí. V letech 1966–1968 studovala na DAMU. Po absolutoriu roku 1968 nastoupila do angažmá činoherního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde se postupem času vypracovala mezi přední osobnosti divadla. Roku 1974 se provdala za herce Pavla Pavlovského, který byl vůdčí osobností divadla v době sametové revoluce. Na jevišti spolu vytvořili mnoho partnerských rolí. Uplatnila se v klasickém i moderním repertoáru divadla, má za sebou i menší filmové role. V Plzni roku 2018 započala svou padesátou sezonu, což je v historii plzeňského, ale i českého divadla unikát. Za dlouhou dobu svého působení zde vytvořila více než 160 rolí. Je nositelkou Ceny Českého literárního fondu a Ceny Vendelína Budila. Roku 2018 vstoupila do Dvorany slávy hejtmana Plzeňského kraje.