Vladimíra Sůvová

* 1940

  • „Soused, který měl menší zemědělství, než jsme měli my, se oběsil. Popisuji to ve své knize „Čím jsou lidé živi“. Předseda družstva byl člověk, který byl dosazen do naší vesnice, nevím odkud, ale rozhodně nebyl nikde z blízkého okolí. Neznal asi ty poměry na těchto horských vesnicích. Ten člověk tenkrát podlehl jakési zfanatizované činovnici v tom družstvu, myslím, že působila jako místopředsedkyně. Jmenovat raději nebudu, žijí její potomci a za tenhle čin se hluboce stydí. Tenkrát, protože ten člověk měl nedodávky, nevím už přesně v čem. Ta činovnice zavedla toho předsedu družstva do chalupy k tomuhle člověku. Tam viděli nádherně vykrmeného vola a pak tam byl ještě jeden o mnoho menší. Vzpomínám si, že soused oral s tímhle právě dobře vykrmeným volem, kterého můžete vidět dneska třeba na obrazech Josefa Mánesa. Takže předseda řekl, že tenhle vůl, to je tolik a tolik metráků a ten tu nedodávku masa uhradí. Ten člověk se bránil, protože měl to zvíře i rád. Při téhle těžké osamělé dřině na polích člověk si váží vlastně i dobrého zvířete a tenkrát prosil, ať mu to zvíře nechají. Ta paní to zvíře odvázala a odvedla. Ten předseda s tím trochu otálel, přece jenom asi toho nešťastného souseda litoval. Ta paní ho odvedla a soused se ještě té noci oběsil.“

  • „Ten kolektiv na škole mi opravdu neseděl. Víte, záleží vždycky ve škole, tak jako jinde, na osobnosti ředitele. Tenhle pan ředitel, prosím, nechci ho jmenovat, a byl tenkrát ambiciózní. Nároky na náš sbor, ne co se týče na vyučování jako takového, ale spíš, co se týká politiky a kulturní činnosti, která tenkrát vlastně byla určitou politickou činností. Méně už se kladly nároky na výuku jako takovou. Na té škole učily ještě starší dámy, bylo jich hodně, které neměly ale vysokoškolské vzdělání. Na nás mladší tak trochu žárlili. Nevím, jak bych to nazvala, ten pocit, ale prostě my mladší jsme byli ostře sledováni. Nebyly tam dobré kolegiální poměry. Probíraly se tam úspěchy i neúspěchy a z těch neúspěchů byla radost, každý si hlídal, co kdo řek, takže jsme se báli vlastně všichni. Já jen upozorňuji, že ta škola se tenkrát jmenovala Pavlíka Morozova.“

  • „V roce 1953 nebo 1954 jsme měli pokutu za nedodané mléko tak velikou, že byla nesplnitelná. Tak tedy vězení. Rodina přistoupila na to, že půjde do vězení. Jak jsem už říkala, měl otec podlomené zdraví a matka se o něho bála. Ve věznici bylo chladno a on mohl dostat třetí zápal plic. Otcova rodina byla tuberkulózní. Jeho matka, moje babička, kterou jsem nikdy nepoznala, zemřela asi ve 42 letech na tuberkulózu. A ta tuberkulóza se stala vlastně i naším rodinným strašidlem. Matka byla ochotná to vězení podstoupit. Do toho ovšem zasáhl její otec, můj dědeček, který tu pokutu šel a zaplatil. Řekl, že nedovolí své dceři, aby byla ve vězení, protože pak by si na nás i na naše děti pak mohli ukazovat prstem, že jejich máma seděla, a za co seděla, by už zajímalo málokoho. Zaplatil to z peněz, jako to tehdy bývalo, které měl připravené na svůj pohřeb.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 06.10.2022

    (audio)
    délka: 01:53:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děda utratil peníze na pohřeb, aby mu komunisti nezavřeli dceru

Fotografie z učitelského působení v Hradci Králové - po roce 1970
Fotografie z učitelského působení v Hradci Králové - po roce 1970
zdroj: Archív pamětnice

Vladimíra Sůvová se narodila jako Vladimíra Špidlenová 25. července 1940 v krkonošském Vysokém nad Jizerou. Vyrůstala na statku svého otce ve vesnici Příkrý, kde ve vesnické jednotřídce začala i základní školní docházku. Druhý stupeň základního vzdělání pak dokončila na škole v Semilech. Rodiče hospodařili jako soukromí zemědělci. Po roce 1948 měli velké problémy s nastupujícím komunistickým režimem. Rodina dostala nálepku kulaků. Povinné dodávky zemědělských produktů nedokázala plnit. Za nedodávky mléka hrozila Špidlenovým vysoká peněžitá pokuta nebo trest vězení. Matka Vladimíry Sůvové byla připravena nastoupit tento trest vězení za nemocného otce. Pokutu nakonec zaplatil její otec z peněz, které měl ušetřené na svůj vlastní pohřeb. Rodiče nakonec pod nátlakem vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Vladimíra Sůvová vystudovala šťastnou shodou okolností střední všeobecně vzdělávací školu zvanou tehdy „jedenáctiletka“. Po maturitě však musela jako dcera bývalých kulaků pracovat znovu manuálně v zemědělství. Ve dvaceti letech se vdala za svého bývalého spolužáka, který se mezitím stal vojákem z povolání. Díky změně příjmení a díky tomu, že manžel byl dělnického původu, se konečně vyvázala z manuální práce v zemědělství. Novomanželé dostali vojenský byt, přestěhovali se do Zákup u České Lípy a narodila se jim dcera. Vladimíra Sůvová začala učit na základní škole češtinu a ruštinu. Při svém zaměstnání vystudovala Pedagogický institut v Liberci. Po roce 1968 byl manžel převelen do Hradce Králové, kde Vladimíra Sůvová začala učit na Základní škole Pavlíka Morozova. Vydržela tam sedm let. Ambiciózní nomenklaturní ředitel, nastupující normalizace a špatné mezilidské vztahy se podepsaly na jejím zdraví. Manžel rezignoval na svoji vojenskou kariéru v Hradci Králové. Vladimíra Sůvová se s manželem přestěhovali do Semil. Učila potom až do svých téměř sedmdesáti let nejdříve v Jesenném a později v Semilech. Své vzpomínky na rodinnou historii v zemědělství a v těžkých padesátých letech popsala ve své knize „Čím jsou lidé živi.“ Své působení na škole Pavlíka Morozova pak částečně popsala ve své další knize „Ave Maria.“ Kniha se zabývá i problematikou rodičů postižených dětí. Vladimíra Sůvová byla v roce 2023 vdovou, žila v Semilech a stále se aktivně zajímala o současné dění.