„Protože komunisti uměli využít všechny chudé lidi. Řekli jim, že bohatým peníze vezmou a dají je chudým. To je přece fantastický nápad, to se každému líbí. Kapitalisti pryč. Mě ale politika nezajímala. Jen si pamatuju, že tam jednou kráčel Rudolf Slánský, v chumlu, vepředu, k nádraží. V Blatné.“
„ Zajímala se o Vás StB?" - „Ne, vůbec ne. Zajímala se o mě úplně na začátku. Dvakrát přišli. Byli dva. Jmenoval se Černý, jeden byl hodný, jeden zlý, jako v detektivkách. Bylo to úplně na začátku, když jsem nastoupil do výzkumného ústavu. Když jsem tam byl pár měsíců. Možná to bylo po návratu z vojny, nebo před ní, už nevím. Ptali se mě na jednoho člověka, už nevím, jak se jmenoval. Řekl jsem jim, že tam chodím pro technickou literaturu. Byl to fantastický člověk, ten inženýr. Já jim neměl co říct. Oni řekli, abych to napsal. Tak jsme jim říkal, že probíráme kyslíkový konvertor. Tak jsme jim to napsal a dal jim to...“
„Občanské fórum se u nás organizovalo. Hlasovalo se, kdo bude mluvčí. Největší čóro móro bylo, že mluvčím OF byl takový podivný člověk. Pořád chtěl dělat mluvčího a my jsme ho nechtěli zvolit. Pořád jsme se hádali a už ani nevím, jak to dopadlo.“
„Jednou mi táta říkal: ‚Hele, vem si ruksak, běž do parku a až uvidíš skupinu stromečků, které vylézají z velkého pařezu, tak tam uvidíš takovou papírovou bednu. Dej si ji do ruksaku a přijď s tím.‘ On tam byl u nějakého šmelináře, který ho zavedl do skladu, táta tam popadl jednu bednu s margarínem. Vyběhl s ní do zahrady a hodil ji přes plot ke skupině těch tří pařezů. Bylo tam asi dvacet kostek margarínu a to nebylo nic. Pamatuju, že jsem chodil k obchodníkovi Marunovi a ten nám dával pět deka másla na měsíc. Másla! Všechno bylo na lístky. Táta kouřil celý život a já mu chodil s těmi lístky na tabák na náměstí, později na nádraží. Tam byla taková bouda a tam se to fasovalo.“
„V roce 1945 táta lítal po Blatné a sháněl tam Němce a vodil je v průvodech. Museli mít bílé označení. My jsme na to koukali jako blázni. Byli tam ještě nějací kolaboranti. Dodnes si pamatuji na nějakého koželuha Baráka, kterému dali nápis ‚Baráku, Baráku, budeš viset na háku.‘ Na náměstí byl obchod, prodávaly se tam háčky na ryby, měl to nějaký Viktora a to byl prý taky kolaborant, ale my jsme houby věděli, co to znamená. Běželi jsme na náměstí a tam jsme viděli chlapa, jak tam lezl po štaflích a pěstí rozbíjel nápis, který byl napsaný na skleněném panelu. Pěstí to rozbíjel...“
Rudolf Štrobl se narodil 30. ledna 1934 v Lubech u Chebu. Jeho otec Rudolf pocházel z chudé hornické rodiny z Ledvic u Duchcova a většinu života pracoval na dráze. Matka Věra byla v domácnosti. Rudolf měl mladší sestry Ludmilu a Věru, které se narodily za války. Zatímco otec od května do října 1938 bránil československé hranice v rámci organizace SOS, matka se čtyřletým Rudolfem prchala v nákladním vagónu s uhlím z Lubů u Chebu, které po mnichovském diktátu zabrali Němci. Rodina přišla o majetek a začínala znovu v Blatné, kde otec dostal práci. Otec se od února 1944 skrýval před gestapem, na konci války se pak vrátil do Blatné a zapojil se do osvobozovacích akcí. V roce 1945 vstoupil do KSČ. Po válce se rodina přestěhovala do Teplic, kde Rudolf vystudoval gymnázium. Po vzoru svého otce věřil straně, ale během studií na vysoké škole báňské přehodnotil své politické názory. V roce 1957 jako čerstvý inženýr dostal umístěnku do Prahy do Výzkumného ústavu hutnictví železa. Ve volném čase se věnoval hudbě a také tlumočil pro francouzské turisty v Praze, později na zájezdech do Francie. V letech 1964 – 1966 se ho StB snažila využít a byl veden jako kandidát spolupráce, verbovka ale ztroskotala kvůli neochotě pamětníka. V polovině 60. let se oženil s Janou Těžkou, jejíž rodině Dundrů komunisté zabrali dům U tří pštrosů u Karlova mostu. Během invazi vojsk Varšavské smlouvy byl očitým svědkem střelby do Národního divadla. V roce 1968 měli Štroblovi možnost z Francie emigrovat do Kanady, ale na poslední chvíli si to rozmysleli. V roce 1984 dostal Rudolf Štrobl možnost odjet i s rodinou pracovně na šest let do Alžírska, což bylo ale podmíněno kandidaturou do KSČ. Listopadový převrat 1989 prožíval na dálku v Alžírsku, dokonce tam s kolegy zakládali Občanské fórum. Po návratu do Čech v roce 1991 už pro něj nebylo ve výzkumném ústavu místo. V devadesátých letech se pustil do podnikání. Založil výrobní sdružení Feralloy na výrobu obrobitelné ocele, kterou od nich kupovaly všechny hutě. Má šest patentů, z toho dva realizované. Se svou ženou vychovali dceru Karinu, v roce 2017 ovdověl.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
