Miroslav Štrobl

"A možná s tím odstupem let a věk mě k tomu opravňuje, tak můžu říct, že jsme byli naivní. Že jsme si mysleli, že ten socialismus se dá nějak restaurovat. No nedá. Nedá. Ale nikomu to na začátku, kdyby to někdo řekl, že by to bylo jasný, tak to není pravda. Nemohl to tušit. Nikdo nemohl tušit, že se to prostě zbortí, ale prožívali jsme krásný měsíce, kdy jsme mohli všechno. Nezapomenu, když jsem byl třeba na koncertu Louise Armstronga v Lucerně. To je nezapomenutelné. A pak na tom mejdanu v Semaforu, kdy jsme si stáli málem na hlavách a Armstrong tam hrál na trubku. Dodneška mám z toho husinu. A takovýhle zážitky, který vám zůstanou zaklíčené. A pak ten smutek, že najednou je to pryč a už to nebylo. A začínaly ošklivý sedmdesátky. Ale byly to krásný léta."

„Kutná Hora jako taková, kde žiju od svého narození, tak dá se říct, že druhou světovou válku v podstatě nepoznala. Kutná Hora z hlediska válečných událostí byla naprosto nezajímavá. Tady nebylo nic, tady nebyl průmysl. Takže jediné, jak se poznala dejme tomu válka, malinko to teda zjednodušuju, ale jediné, jak se poznala atmosféra světové války, tak byly jednak příděly potravin a podobně, ale hlavně, jak postupně mizely ze společnosti židovské rodiny. Protože rodiče, matka a otec, tady měli řadu přátel mezi kutnohorskými rodinami, nejen tedy židovskými. No a pak se najednou stávalo, že třeba matka s kamarádkou šly na korzo na náměstí, kde potkávali paní Hornsteinovou. A ona už tam nebyla. Takže podle tohohle úbytku, říkám, je to takové trošku schematizované, tak se ta válka, ta atmosféra války, se tady pocítila takhle. Já jako roční chlapec to neprožil, ale to je to, co mi třeba sdělovali pak rodiče, když už jsem byl trošku starší.“