PaedDr. plukovník Antonín Strachota

„Když došlo ke znárodnění, táta vedl ještě nějaký čas sodovkárnu. Do roku 1953 to bylo u nás. Současně byla znárodněna i druhá sodovkárna, Hrbáčkova, která byla v Pasekách, a tam se potom výroba přesunula. U nás, to byla ironie, z hlavní výrobní části – jak je tady to zastínění černé, tak tam bylo rudé sukno, daly se židle – paradoxně vzniklo agitační středisko KSČ. Hrůza. Po třech letech přišli na to, že to byla krávovina, udělat takové rozhodnutí, a znovu obnovili výrobu. Výroba běžela do roku 1961, potom tam byla opravna sodovkárenských strojů a od roku 1964 to převzal v rámci nějakých delimitací, jak bývalo zvykem, Okresní stavební podnik. Klempíři, elektrikáři, instalatéři atd. V roce 1989 se mi podařilo v rámci restitucí dostat objekt zpátky. Celá rodina, já jsem získal osminu, ale všechny ostatní jsem musel vyplatit postupně a ten objekt jsem dal do současného stavu. Už tedy neprovozuji výrobu sodových vod, ale slouží to. Protože jsem neměl dostatečnou podporu v rodině na obnovení výroby, tak zatím tedy podnikám formou nejhloupějšího podnikání, to je formou pronájmu. Pokud se týká vývoje dědečkova života po 48. roce, do roku 1953 táta ještě vedl sodovkárnu, potom už se s tím absolutně neztotožnil. Celá rodina tam byla ještě zaměstnaná, jak to otec položil, tak všichni zkrátka odešli. Ironie osudu byla taková, že dědeček samozřejmě měl nějaký dluh na sodovkárenské stroje a bylo mu sděleno, že v podstatě si dluh udělal on, že je to sice znárodněné, ale ať to tedy doplatí. Tak to dědeček opravdu to postupně doplatil. Asi v roce 1966 nebo 1967 to splatil všechno a pracoval dál, protože to byl člověk činorodý, pracovitý jako celá rodina. Mně vždycky babička říkávala – a citovala, aniž asi věděla, že cituje, pana prezidenta Masaryka – že v práci a vědění je naše spasení. To bylo v podstatě takové její krédo, když jsme měli nějakou diskusi. Dědeček s tátou říkali, že systematická práce nás vede k výsledkům a takto to u nás bylo vnímáno."

„Pak přišel rok 1939, Němci. Dědeček měl nějaké problémy. V rodině se traduje, že jednou přišlo gestapo a dědečka si podali. Nějaké nafackování tam bylo. Za to, že zlínští podnikatelé v podstatě podporovali Židovky uvězněné v místech dnešního soudu, tehdy tam byla dočasná věznice. Ta děvčata tam byla uvězněná a zlínští podnikatelé poskytli finance. Naproti byl hotel, ne hotel, ale cukrárna Malota, to bylo srdce Zlína, dneska je to přestavěný Modus. Tam vždycky hráli, otevřeli okna. Poskytovali jim taky nějaké jídlo, aby to měly v tom vězeňském prostředí lepší. Aby to nějak přečkaly. No pak to nějaká dobrá duše asi vypověděla, a to byla ta reakce toho gestapa. Lidé, kteří to nějak dotovali, dostali pohrůžku a rodina se obávala, jestli dědeček někam půjde. Naštěstí z toho nebylo nic, nějak to utichlo. Přečkali válku a vnořili se zase na plné pecky do podnikání."