Ing. Karel Stein

„Je zajímavé, že hodně lidí navázalo na Mílu Nevrlého, kdežto já dělal vlastivědu souběžně s ním a zpočátku jsem o něm vůbec nevěděl. Pamatuju si, že jsem si připadal jako úplný pošuk, protože nic podobného v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let nikoho nezajímalo. Připadalo mi, že jsem úplně sám. Jezdil jsem akorát do Děčína do archivu, kde bylo pár lidí, například doktorka Helena Smíšková, kteří pěstovali historii a vlastivědu. Ale ve Varnsdorfu jsem si připadal osamělý. Až jako úchylák si člověk připadal… A dneska je tam sdružení kolem muzea, kluby, spolková činnost tam úplně kvete, netušil jsem, že to může nastat. Když pak jsem objevil Knihu Jizerských hor od Míly Nevrlého, tak jsem si řekl: ,Tak nejsem ještě úplně sám na světě, je tu ještě někdo, koho to zajímá.‘ Knihou jsem byl hluboce dojat, naprosto mě nadchla, pak jsme se s Mílou skamarádili. To bylo hezký.“

„(Když se ti podařilo přijít na nějaký vlastivědný objev, zveřejňoval jsi to někde, nebo jsi to jen schraňoval ve svých archivech? Třeba Míla Nevrlý napsal knížky, někdo jiný zase dává příspěvky do časopisů…) Podobná témata dřív nikoho nezajímala, ani se o nich nedalo psát – každá tiskovina má nějaké určení a tyto věci byly jiného zaměření. Já jsem si to psal na psacím stroji s kopírákem a kopie jsem rozdával přátelům, například Mílovi Nevrlému nebo inženýru Bienertovi, tedy lidem, o kterých jsem si myslel, že by je to mohlo zajímat. Ale po pravdě jsem zjistil, že to většinu lidí zas až tak nezajímá, že to nejvíc zajímá mě. Potom jsem vydal knížku Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska, kde jsem ze svých poznámek využil to zajímavější.“