Markéta Šťastná, roz. Jochmannová

* 1939

  • „Jak ti Němci prchali, tak u toho našeho baráku zůstalo uzavřený zelený obrněný auto. A lidi z té ulice furt okolo toho chodili a chodili. No a přišli Rusi, a tak milej vůz otevřeli. Tam byly potraviny, tam bylo tolik potravin! A ten Rus, měl takový vousy jak Stalin, tak stál a házel těm lidem z toho auta. Já jsem zas seděla za oknem, okno otevřený, a on tak na mě koukal a říká: ‚Paněnka, na... Paněnka, na...‘, a hodil mně, takový to přesně bylo, jak je dnes fidorka. Přiskočila Češka, tam z ulice ženská, a vyrvala mně to z ruky. Rus zůstal hledět a kázal jí, aby mně to vrátila. A ona: ‚To je Němka, to je Němka!‘ No a on tam nabral těch fidorek, myslím, že čtyři nebo pět. Slezl z toho auta, přišel ke mně k oknu a říká: ‚Paněnka, na...‘, a dal mi to. Tak já mám na Rusy poměrně hezkou vzpomínku.“

  • „Já se teďko usmívám, ale řeknu vám, byly to hrozný časy. Když si vzpomenu... My jsme to měly špatný na obě dvě strany. Za Němců nás honili Němci a po válce nás zase honili Češi. Za těch Němců, my jsme byly věčně, já tomu říkám reichstag. Jestli to byl fakt reichstag, nebo ne, v těch Lounech... V Lounech, když se jde od nádraží, přijdete na náměstí a půjdete směrem ke kostelu, tak v průčelí je taková budova. Jestli teda ještě je, ale já myslím, že je. A tam byly takový obloukový vrata a nad těma vratama byla do oblouku tabule. A já tomu furt říkám reichstag. My jsme tam byly pořád. Oni nás volali. Oni mě chtěli mamince odebrat a chtěli mě dát do německý rodiny na výchovu. Na převýchovu. Co ta maminka se naběhala... Ale zase se našli takoví lidi. Jak jsme tam jednou byly, tak já jsem s maminkou vešla do té kanceláře a žvanila jsem česky, jako děcko. Najednou, to musela být asi herdek pravá Němka, na mě zařvala: ‚A ven!‘ A já musela být na chodbě. A jak jsme tam pořád jezdily, tak jednou stály na té chodbě asi čtyři ženský. To nebyla chodba, to byl takový dost veliký průjezd. Stály v hloučku a německy vykládaly. A najednou se jedna oddělila a přistoupila k nám, k mamince a ke mně. A mamince říkala: ‚Pokaždý něco zapomeňte doma. Nikdy to nedoneste všecko.‘ Česky jí to řekla. A zase se sebrala a šla mezi ně a zase mluvila německy. Ta nám dobře poradila. Na tu dobře vzpomínáme.“

  • „Tady s tou Hankou jsme si hrály v panský zahradě. To kdysi patřívalo k tomu zámku, ale pak to bylo otevřený. A lidi, jak měli housata, tak je tam nahnali. A ty husy už potom uměly chodit samy tam a samy domů. Vždycky každá ta hospodyně otevřela branku nebo vrata a husy už mašírovaly do panský nebo na rybník samy. A my jsme tam měly nějakou deku danou a takový ty kufříčky, jak bývaly, a v tom jsme měly hadříčky a panenky. Já jsem měla takovej malinkej hrníček. A ta Hana ho strašně po mně chtěla. Já jsem jí ho nechtěla dát. A ona mně ho tahala z ruky. Taková starší osoba tam bydlela nad tou panskou zahradou... ať mně lidi prominou, ale já to řeknu přesně tak, jak ona to řekla... Ona té Haně říká: ‚Vem kámen a zab tu kurvu německou!‘ Zase jsem přišla domů s pláčem. To si žádnej neumí představit, co bylo po válce. Pásky na rukách jsme musely nosit. Bílý pásky. Do obchodu jsme směly jenom v určitou hodinu, jináč jsme nesměly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Čechy pod Kosířem, 24.04.2018

    (audio)
    délka: 02:35:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za Němců nás honili Němci a po válce nás zase honili Češi

Markéta Šťastná (Jochmannová)
Markéta Šťastná (Jochmannová)
zdroj: archiv pamětnice

Markéta Šťastná, za svobodna Jochmannová, se narodila 25. dubna 1939 v Bučovicích u Brna. Tatínek byl původem Němec a maminka Češka. Přestěhovali se do severních Čech, kde její rodiče pracovali na Débeřském dvoře. Tatínek však musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu, a pamětnice tak žila s maminkou sama v Peruci. Neustále se potýkaly se snahou úřadů malou Markétu mamince odebrat na německou převýchovu. Na konci války se Markéta Šťastná stala svědkyní divokých událostí v obci. Krajem utíkali vojáci wehrmachtu a v bytě se jim ubytovali takzvaní vlasovci (vojáci Ruské osvobozenecké armády). Několikrát u nich bydleli i vojáci Rudé armády, když projížděli Perucí. Už 6. května 1945 jim přišli ze Sboru národní bezpečnosti v Peruci zabavit majetek. Pamětnice s maminkou se musely neustále stěhovat, žádat o přidělení bytu, o přiznání československé státní příslušnosti a o její přijetí do první třídy základní školy. Často se setkávaly s projevy nenávisti ze strany některých obyvatel Peruce. Tatínek se za války dostal v Egyptě do anglického zajetí. Až v květnu 1946 se dozvěděly, kde je a že je v pořádku. V roce 1948 tatínka propustili ze zajateckého tábora do východního Německa. Nelegálně překročil hranici a s rodinou zůstal dva týdny. Poté se šel udat a strávil půl roku ve vězení. Jochmannovi dále žili a pracovali na Débeřském dvoře. Odtud se v roce 1962 odstěhovali na Moravu, do Čech pod Kosířem, kde Markéta Šťastná žije dodnes.