Eva Štanclová

* 1923  

  • „To se opravdu shánělo jídlo, neexistovalo máslo, to všechno bylo z umělých hmot a všechno na příděl. Bylo spočítané, že můžete třeba na Vánoce dostat tři banány na osobu nebo dva jenom. To neexistovalo si koupit kilo. Mrkev byla ovoce, které jste vždycky dostala, takže můj syn, který se tehdy narodil, nemohl dostávat ovocné přesnídávky, jak jsme zvyklí dětem dávat, tak měl pořád jen mrkev. Pak mně doktor říkal: ‚Prosím vás, on má žloutenku, nebo co to má?‘ Já říkám: ‚Pane doktore, já nevím.‘ On říkal: ‚Co mu dáváte jako přesnídávku?‘ Já říkám: ‚No, nemůžu sehnat nic jiného než mrkev, tak dostává mrkev strouhanou.‘ – ‚Jo, tak on má žloutenku po mrkvi!‘“

  • „My jsme bydleli v pátém patře pod rozhlasem u synagogy. A když se tam ten poplach, to bylo ve dne, výjimečně ve dne, a začali bombardovat ve dne, bylo to kolem poledne. A celou třídu vzali kobercovým bombardováním, vzali celou až za rozhlas nahoře, i na Karláku. Na Karlově náměstí končili. Já jsem chtěla vědět – když odhoukali konec – jak náš byteček, jestli nám tam něco zbylo. Tak mě pustili z kanceláře. Šla jsem přes Karlovo náměstí, protože Vinohradskou to nešlo, ta byla celá rozrytá. A teď jsem přelézala takové kupy, a když jsem přelézala poslední, už blízko k naší ulici, tak jsem si přečetla cedulku a tam bylo: ‚Pozor, nevybuchlé pumy!‘ Tak jsem se orosila tedy, musím říct. Měla jsem štěstí, že jsem se nedotkla něčeho, aby to nevybuchlo… To nebyl poslední zážitek z toho bombardování. Hrozné bylo, že na tom jednom domě byla dětská nožička… zakrvavená. A já byla v jiném stavu, tak to víte, jak mě to asi…“

  • „On tam byl ubytovaný v Hlávkově koleji, ze které vybrali studenty o půlnoci. On mně to vyprávěl. Jel do školy a v listopadu najednou je v noci probudili a on bydlel v Hlávkově koleji až ve čtvrtém patře, takže měl čas se obléknout, ale ti, co bydleli dole… Tak vpadla tam parta gestapáků s pendreky, vymlátili je ven – doslova – do náklaďáků a těmi náklaďáky je odvezli do jízdárny, kde stáli celý den a noc. Nesměli si sednout, když museli na záchod, tak museli do pilin pod sebou. Pak je druhý den namlátili zase do náklaďáků, odvezli je na nádraží. A jeli, to právě zjistili tajně – že jeli přes Ústí nad Labem na sever. Oni nevěděli, kam je odvážejí, nikdo se s nimi nebavil. Neřekli jim proč. A bylo to proto, že 28. října oni si tak jako pro sebe trochu oslavili to založení republiky. Hitler řekl, že inteligenci nepotřebuje, že potřebuje jen pracovní síly. Takže všechny vysokoškoláky a některé profesory sebrali, žádný důvod, neodsoudili je, oni je prostě odvezli do lágru a tam žili jako zvířata. Chodili jen do práce, měli stejný oblek na zimu, na léto, takové pruhované mundúry, jedině, čím si to vyteplovali, byly noviny. To si říkám, ty čtyři roky vydržet… A víte, co jim pomohlo? Muzika. Tam se sešlo osm kluků – někteří byli medici, byli to taky pedagogové, a ti se smluvili, měli rádi muziku. Udělali si tam v lágru soubor osmi a ten soubor si nacvičil písničky i komické, veselé i cizí, protože uměli jazyky. Byli tam studenti i jinojazyční…“

  • „Byli odvezeni do lágru. Museli sundat boty, všechno, co měli, a oni museli odtrhnout podrážky z těch bot, dali tam dřevěný, aby to klapalo. Ty dřevěné pak rozdávali a v těch chodili i v zimě, neměli ponožky, neměli nic. A když se vyteplovali, tak když sehnali noviny… Potom Mezinárodní červený kříž prosadil, že jim asi za rok nebo za dva, nevím přesně, mohli posílat nějaký balíčky [dopisy]. Předtím jim nesměli ani rodiče posílat. A měli za půl roku jeden korespondenční lístek, kde měli nadiktované, co směli napsat a co směli poslat domů: ‚Jsem živ, daří se mi dobře, zdravím všechny.‘ Tak si představte ty rodiče, jak žili, v jakém strachu… A tady jeho rodiče Štanclovi, kteří tady bydleli, s babičkou jeli do Prahy na gestapo se ptát, co je s dětmi… Tak naštěstí asi nepřipadli na žádného sekerníka, ten se jim jen vysmál, vyhnal je a řekl jim, že dostanou dopisy. A ty dopisy byly, jak jsem vám říkala. Takže to on měl školu tvrdou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Orlicí, 10.07.2020

    (audio)
    délka: 01:20:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla být baletkou. V Praze musela „tančit“ mezi pumami

Eva Okenfusová, 1938
Eva Okenfusová, 1938
zdroj: archiv pamětníka

Eva Štanclová se narodila 19. července 1923 v Ústí nad Orlicí. Dětství strávila v budově orlickoústeckého nádraží, kde měla rodina Okenfusových drážní byt a prarodiče Zychovi tam provozovali restauraci. Matka Jindřiška, rozená Zychová, byla kuchařka, otec František Okenfus pracoval jako výpravčí. Eva se chtěla odmalička stát tanečnicí a její teta, u které trávila v Praze hodně času, ji v jejím úmyslu podporovala. Maturovala v roce 1943 na pražském gymnáziu, v roce 1944 se vdala za Emanuela Kudrnáče. V Praze prožila za války obě velká bombardování. Ještě před koncem války se přestěhovala do Ústí nad Orlicí. V letech 1945 a 1948 se jí narodily dvě děti. Eva Kudrnáčová založila v roce 1951 v Lidové škole umění v Ústí nad Orlicí taneční oddělení. V roce 1967 převzala vedení oddělení její dcera Eva Veverková. Kromě Ústí nad Orlicí založila taneční obor i na LŠU v okolních městech, například Lanškrouně, České Třebové, Žamberku. Dálkově si doplnila odborné taneční i pedagogické vzdělání. Koncem 60. let zahynul syn při autonehodě a Eva se rozvedla. V roce 1971 se vdala za Karla Štancla (1919–2006). Ten byl během války tři roky zavřený v koncentračním táboře Sachsenhausen. Tam s dalšími spoluvězni založil hudební soubor Sing-sing-boys, který svou hudební produkcí posiloval v KT mezi vězni vůli k životu. V roce 2020 žila Eva Štanclová v Ústí nad Orlicí.