MgA. Magda Štajnochrová

* 1941

  • „Přišli čtyři páni, soudruzi z bezpečnostních složek, příslušníci StB, a prohledávali byt takovým způsobem, že obraceli postele vzhůru nohama a šťourali do těch pelestí (to byly ty kovové postele) dráty například - já nevím, co hledali, prostě nesmysl, to bylo takové zastrašování. Byl u toho třeba nevidomý můj dědeček a ten se maminky vždycky ptal: ‚Co ti pánové vlastně dělají? A co hledají?‘ A maminka s takovým gustem říkala: ‚No teď obrátili naruby postel vzhůru nohama.‘ A [její] tatínek ještě říkal: ‚Ale to snad ne, to asi nemají v hlavě v pořádku,‘ tak trošičku si přisadil, protože to opravdu bylo naprosto absurdní. Zkrátka domovní prohlídka byl jeden velký psychický stres pro všechny členy rodiny. Já jsem šla a cvičila jsem na klavír, protože to byla moje pravidelná denní povinnost. A ti estébáci, abych to nazvala už pravým jménem, jak jsme je nazývali, říkali: ‚Ať ta holka do toho nemlátí, ať přestane!‘ A maminka zase říkala: ‚No promiňte, ale to je povinnost, to musíte vydržet, to je její pracovní povinnost.‘ Oni tam vždycky vlítli do toho pokoje a začali řvát: ‚Nech toho!’… No nebudu to prostě vůbec komentovat, byl to jenom nátlak a vyvolávání hrůzy, zkrátka stres...“

  • „První návštěva ve věznici byla po dvou letech, což tedy byl velice dlouhý interval… My jsme tam s úzkostí jely, já s maminkou, do Kartouz do Valdic u Jičína. Tenkrát si na to velice dobře vzpomínám, protože pro mě to byl velmi otřesný a velmi silný zážitek. Před odsouzeným byla samozřejmě zástěna a rovnou nás instruovali: ‚Musíte hovořit pouze o rodinných věcech, nikoho nejmenovat, nic jiného než rodinné záležitosti!‘ No tak, samozřejmě, ty otázky nemohly být na mě, třeba tatínek na mě chtěl vědět, jak se mám a co dělám: ‚Magdičko, co teď děláš, co hraješ atd.?‘ - samozřejmě se zajímal o učení a tak. No tak já jsem říkala: ‚Já teď zrovna nacvičuju Beethovenovu sonátu C moll‘, teď jsem řekla opus a tóninu a okamžitě jsem byla zastavena: ‚Říkal jsem, že žádný jména, žádný lidi se tady nebudou jmenovat!‘ No tak já jsem potom říkala: ‚Ale, tak Janáčka,‘ že hraju teda Janáčka. Ale von už zařval, říkal: ‚Zase jsem řek‘, že jména lidí tady nebudou padat, to jsou samý podezřelý konspirace!‘ No tak já už jsem se pak omezila a řekla jsem: ‚No, je to těžký, ta první věta‘ a teď jsem se zase neudržela a řekla jsem: ‚ta je rychlá strašně, je těžká, je tam allegro con brio‘ a zase jsem byla přerušována: ‚Zase cizí výrazy, co nám to sem… Zkracujeme návštěvu o deset minut, pro nedodržení disciplíny!‘ Tak se potom toho ujala maminka, všechno takticky překládala do češtiny [smích], říkala: ‚Ten skladatel, jak Magdička jmenovala, to jsou samí páni skladatelé význační, světoví...‘ [smích]. Tak jenom abyste věděla, jaká byla úroveň těch lidí, kteří si mysleli, že budou převychovávat inteligenci.“

  • „Oni toho bratra skutečně odvezli, ale maminka nevěděla vůbec kam. Takže se pídila, všemožně se samozřejmě pídila, kde asi by teda mohl být… Kde se mohl člověk domáhat nějaké spravedlnosti bylo tzv. SNB (Sbor národní bezpečnosti), který říkal: ‚Paní, o Vašeho synka je velmi dobře postaráno a má všecko, co potřebuje, nemusíte mít nejmenší obavy.‘ Takže taková ta chlácholivá, příšerně znějící slova pro maminku... Nemusím zdůrazňovat, že to pro maminku bylo šílené období. Zkrátka pořád se snažila něco někde vysondovat, ujížděla, jenomže ona byla pořád pod neustálým dozorem StB, takže ona se nesměla vzdalovat, ona měla zákaz se vzdalovat. Takže ona když chtěla někam jít, tak šla přes zahradu a prolezla plotem, tam bylo pole a tím polem prostě šla na nádraží anebo do města, aby vůbec mohla něco někde vyřídit... Neuvěřitelný prostě věci. Tak jednoho dne šla po městě a míjel jí na chodníku předseda okresního výboru partaje, pan Křemen, dokonce se velice dobře pamatuju na to jméno, protože on se projevil jako charakter... Jenom prošel kolem ní, a pošeptal jí to sdělení: ‚Váš synek je ve výchovném ústavu v Boršově nad Vltavou.‘ A zase šel dál, to bylo všechno. Čili to byla záchrana, protože maminka se konečně dověděla kde, jestli to bylo po třech nedělích nebo měsíci, to opravdu ani nevíme. Takže samozřejmě přišla na nápad, že starší bratr by mohl tam ho jet navštívit a při té příležitosti mu doslova řekla: ‚Podívej, bratříčka vám ukradli, že jo, a to dítě nám sebrali, tak ty si ho zase vemeš zpátky.‘ No, ta její filozofie je dneska naprosto nepochopitelná, že. Ale bratr jel do Boršova, řekl, že ho chce vidět a že by na návštěvu. Tak oni mu to povolili, šel s ním na zahradu, do parku, tam byl takovej zámeček nějakej, říkal, menší, v tom Boršově, a... nějakým zadním plotem... ho hned vzal na vlak a hned s ním ujel. S podivem je, že se naštěstí po něm vlastně žádné orgány nesháněly, protože oni, upřímně řečeno, v právu vůbec nebyly. To jako bylo naprosto něco absurdního, že jo. Takže naštěstí, maminka ho napřed doma držela tajně, aby nikdo nevěděl, že už je doma. Dopadlo to dobře, prostě zůstal doma… a byl střežen, aby ho zase někdo někam neodvez. To je jenom na dokreslení těch proradných praktik, které se bohužel takhle uplatňovaly v minulém režimu. To už si dneska nedovede nikdo představit. Bohudíky, vlastně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 23.09.2020

    (audio)
    délka: 01:07:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 18.05.2021

    (audio)
    délka: 52:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk musí mít svůj vlastní vnitřní život

Portrét Magdy Štajnochrové malovaný otcem kolem roku 1943
Portrét Magdy Štajnochrové malovaný otcem kolem roku 1943
zdroj: Archiv pamětnice

Hudební pedagožka Magda Štajnochrová se narodila 14. srpna 1941 v rodině táborského akademického malíře, hudebníka a divadelníka Josefa Štainochra. Ten byl v roce 1954 odsouzen na 10 let ve vykonstruovaném procesu za velezradu a propuštěn po pěti letech na amnestii. I přes nevyhovující kádrový profil díky svému talentu vystudovala hru na klavír na pražské konzervatoři a později i na Akademii múzických umění. Po normalizačních prověrkách byla propuštěna z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v souvislosti se zatčením svého tehdejšího manžela Jiřího Benedy. Otec i manžel do roku 1989 mohli vykonávat jen podřadné práce nočního hlídače, resp. skladníka. V 90. letech se její manžel aktivně zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů, otec byl s konečnou platností rehabilitován a Magda Štajnochrová začala vyučovat hru na klavír na Konzervatoři v Českých Budějovicích. V roce 2021 žila v Táboře a stále se aktivně věnovala pedagogické činnosti na českobudějovické konzervatoři.