Ing. Václav Šrámek

* 1927  †︎ 2018

  • „V českém národním domě byla restaurace. Tam chodil můj otec. Vedoucí restaurace tam měl posazeného vedoucího té skupiny, která měla být dopravena na vlak, a ukázal na mého otce. Když vyšli ven, tak jen ten jediný znal mého otce, všichni ostatní ze skupiny šli husím pochodem za ním. První sledoval mého otce. Otec se někde ve městě nejdříve setkal s mým bratrem. Pokynul, že to je on, kterého mají následovat. Bratr je vodil po městě a setkal se na dalším místě se mnou a s mým otcem. Tím uvěřili ti ostatní, že jsou vedeni správně. Otec ukázal na mě a já jsem je odvedl na nádraží. Buď už jsem měl lístky koupené, nebo jsem je tam koupil. Rozdal jsem jim je a odvedl na perón, kde stál vlak Záhřeb-Bělehrad. Usadil jsem je do vlaku a popřál jim šťastnou cestu. To je jediné, co jsem o nich věděl.“

  • „Skauting byl v Československu v roce 1939 zrušen, ale v Záhřebu jsme vydrželi až do roku 1941. Pravděpodobně jsme byli jediní českoslovenští skauti, kteří zůstali v organizované formě až do roku 41. Moji o dva roky starší kamarádi ze Skauta Zdeněk Vavruška a Boris Kolbaba chodili na průmyslovku, kde dělali nějaké odbojové akce, prasklo to a celou školu nacisté zavřeli. Boris Kolbaba vzal všechno, co se na škole dělo, celou odbojovou činnost, sám na sebe. Po třech měsících všechny studenty pustili zpátky do školy, ale Kolbabu zastřelili. Zdeňkovi Vavruškovi, jeho nejlepšímu kamarádovi, nemohli nic dokázat, tak ho poslali do koncentráku – návrat nežádoucí. Ale tam také nevěděli, co s ním, neměli jasný příkaz ho zlikvidovat. Tak ho nechali. Až těsně před koncem války ho poslali zpátky do Záhřebu, že si s ním nevědí rady. On ale cestou propálil díru do podlahy vagonu a utekl. Měl ale nemocné, nateklé nohy, tak ho brzo chytili a poslali do Záhřebu. Otec dostal zprávu od policie: ‚Máme tu jednoho Čecha a neví se, co s ním.‘ Zařídili jsme, že Zdeněk dostal tužku a papír, napsal dopis a bylo třeba předat ho jeho rodičům. Policajt dopis vynesl, předal ho tátovi, táta mně a já šel k jeho rodičům. Ale chytila mne razie, přepadovka, kdy fašisté zavřeli ulici a prohledávali lidi, kteří v ní uvízli. Já měl ten dopis v kapse. Kdyby ho u mě našli, můj osud byl zpečetěn. Dlouho jsem se motal vzadu, rukou jsem roztrhl kapsu, a že jsem měl pumpky, spustil jsem dopis do kalhot. A oni ho nenašli, pustili mě a já ho Zdeňkovým rodičům odnesl. Pak jsme nevěděli, co se Zdeňkem bude. Tak jsme se s kluky dohodli, že budeme hlídat před policejním ředitelstvím, káznicí, jestli neodváží auta s mrtvolami. Měl jsem zrovna hlídku, auto vyjelo, rychle zatočilo, plachta se odhrnula a já viděl mrtvoly, mezi nimi byl i Zdeněk. Byl zastřelen v posledních dnech války.“

  • „Na nechráněném přejezdu stál vlak. Z toho vlaku se ozývalo strašné kvílení a pláč. Nevěděl jsem co, ale nemohl jsem po té cestě jet dál, napříč stál vlak a měl jsem co koukat. Vlak byl plný lidí, kterým dnes říkáme Romové, tehdy jsme jim říkali cikáni. Byli stísnění do dvoupodlažních vagónů. Všechno opleteno ostnatým drátem. Ti lidé mohli jen sedět nebo ležet, bez jídla bez pití ve svých výkalech prosili o pomoc a já tam před tím vlakem stál. Koukám a z vlaku vyšel fašista s puškou. Usmíval se a jen si pohrával s puškou. Kdybych udělal krok k nim blíž, tak by asi hned střílel. A já měl na starosti převést zprávu z neokupovaného území do okupovaného území ilegálním partyzánům. Nemohl jsem nic dělat. Na ten vlak i po tolika letech vzpomínám s hrůzou.“

  • „Táta se seznámil v Záhřebu s jedním německým vojákem, Čechem z Vídně. Jeho rodiče byli Češi, ale protože se narodil ve Vídni, musel narukovat jako voják Třetí říše. On nám pomáhal, dodával nám německé vojenské podklady k akcím proti partyzánům. A to způsobem skoro legračním. Moje maminka je sice Pražačka, ale od čtyř let do čtrnácti žila ve Vídni. Byli vrstevníci ze stejného okresu, měli společné vzpomínky. Bylo to přátelství. On nám dodával doklady o vojenských akcích. O jedné akci se dozvěděl včas, týkala se československé brigády. Přišel k nám jako na návštěvu, odložil tašku v předsíni a se mnou a s maminkou si v kuchyni povídal. Já jsem pak šel do předsíně, vyndal jsem ty papíry z tašky a odnesl je otci do malířské dílny, kterou měl v domě. Otec si ten doklad opsal a já pak papíry vrátil do tašky. On se s námi rozloučil a jakoby nic odešel. Já jsem potom tu zprávu odnesl – většinou jsem tyhle kurýrské věci dělal – železničáři, který zařídil transport do naší brigády.“

  • „Vlaků, které projely Záhřebem, bylo třináct. Střídalo se to během týdne jeden za druhým. My jsme se celou tu dobu starali o jídlo a pití těmto běžencům [Českoslovenští vojáci evakuovaní z Podkarpatské Rusi]. Můj otec o to měl velikou zásluhu, protože sehnal od jugoslávských vojáků polní kuchyni. V té pro celý vlak, což znamená přes tisíc lidí, uvařil vždycky jídlo. My skautíci jsme tomu všemu pomáhali a nosili jsme to jídlo do vagónů, protože ti uprchlíci nesměli opustit vagón. Oni ho opouštěli, skákali oknem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětníka, Ostrov nad Ohří, 22.07.2016

    (audio)
    délka: 02:04:07
  • 2

    Karovy Vary, 20.07.2018

    (audio)
    délka: 44:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Karovy Vary, 20.07.2018

    (audio)
    délka: 01:55:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechno je stejně jinak...

Sramek dobovy orez.jpg (historic)
Ing. Václav Šrámek
zdroj: Sramek Vaclav ED 2018, dobová archiv pamětníka

Václav Šrámek se narodil 25. července 1927 českým rodičům v chorvatském Záhřebu. Rodina Šrámkových náležela k aktivní krajanské komunitě v tehdejší Jugoslávii, kterou sdružoval Československý svaz. Dospívající Václav a jeho bratr chodili do skautské organizace. Od roku 1939 do roku 1941 spolu s dalšími Čechy pomáhali tisícům běženců z bývalého Československa dostat se dále do cizineckých legií. Zajišťovali jim také ubytování a stravu. Během okupace Jugoslávie se zapojili do odboje napojeného na I. československou brigádu Jana Žižky z Trocnova. Pamětníkův otec v roce 1941 před okupací Jugoslávie zničil archiv Českého národního domu v Záhřebu. Později, v roce 1944, působil Václav Šrámek zejména jako kurýr pro Brigádu národní obrany v Záhřebu. V roce 1946 se rodina vrátila do Československa a usadila se na Karlovarsku. Pamětník se stal členem komunistické strany, ale v roce 1968 z důvodu nesouhlasu se sovětskou okupací ho ze strany vyloučili. Od roku 1989 shromažďuje a publikuje materiály o tzv. balkánské stezce, na jejímž fungování se sám za války podílel. Zároveň je činný v Českém svazu bojovníků za svobodu a zabývá se historií Karlovarského kraje. Václav Šrámek zemřel v roce 2018.