Přišli pro mě, abych šla tlumočit
Stáhnout obrázek
Helena Šprinclová, rozená Hůrková, se narodila v roce 1924 ve Vídni, kde žila až do závěru druhé světové války. Pochází z rodiny, která měla české předky. Vyučila se prodavačkou, ale v době druhé světové války měla nastoupit do továrny v rámci pracovního nasazení. Tomu se nakonec vyhnula díky možnosti pracovat jako průvodčí tramvaje. Ve voze elektrické dráhy se také seznámila se svým budoucím manželem. Jednalo se o Čecha, který byl tou dobou ve Vídni totálně nasazen. Ještě před koncem války se jim ve Vídni narodil první syn. Na jaře 1945 odjeli společně do partnerova bydliště v Dačicích, kde je také zastihl konec války. Do Vídně se pamětnice již nevrátila. Zůstala nejprve v Dačicích, kde byla jako německy mluvící „cizinka“ krátkou dobu internována v pracovním táboře. Poté odešla do pohraničních Slavonic, kde její muž vykonával strážní službu. Zde zažila divoký odsun místních německých obyvatel, byla svědkem internace a poprav skutečných nebo jen domnělých kolaborantů. Na podzim 1945 se provdala za otce svého dítěte a získala tak československé státní občanství, zároveň však ztratila rakouské. V prvních poválečných letech Helena zažívala častá příkoří pro svůj rakouský původ a situaci jí komplikovala také skutečnost, že ještě několik let po válce neuměla česky. Po válce se snažila být v kontaktu s příbuznými ve Vídni. Ještě v roce 1949 mohla odjet na návštěvu do rodného města, ale další cesty jí pak byly 24 let odepřeny. Rakousko mohla znovu navštívit až v sedmdesátých letech. Přestože byla ještě v padesátých letech označována za státně nespolehlivou osobu, využíval ji komunistický bezpečnostní aparát v oblasti ostrahy státních hranic. Jako rodilá Rakušanka mluvila Helena Šprinclová dokonale německy, což se hodilo pohraničníkům a Státní bezpečnosti při vyšetřování německy mluvících osob zadržených na státní hranici.
