Jaroslav Španko

„Dnes už bych se na to taky samozřejmě díval jinak, ale byla tam taková ta touha po dobrodružství, člověk si neuvědomuje, jaké nebezpečí by třeba mohlo nastat. Já jsem byl rád, že jsem se tam dostal, trošku jsme tenkrát nechápali pocity třeba britských vojáků, například. Britové byli v té Bosně, ale oni to měli jako součást kariérního řádu, kdy prostě museli odsloužit nějaký měsíce v zahraničí, a brali to jako nutné zlo. Pokud vím, tak naši dnešní vojáci se na to dívají taky tak, protože si to musí odfajfknout, že tam byli. My jsme se na to tenkrát dívali trochu jinak. Já jsem tam navíc přišel od brigády rychlého nasazení, čili bral jsem to jako nějaký profesní růst, že to prostě k té brigádě patří. A samozřejmě jsme byli dobře finančně odhodnoceni, to zase nemůžu lhát, že i ty peníze v tom nehrály roli, protože já jsem měl tenkrát malý děti.“

„První týden, který následoval po 17. listopadu, tak my jsme nějak nic pořádně ani nevěděli. Ten následující týden potom přišla taková opatření, vojáci základní služby byli poučeni, že kdyby se náhodou stalo, že by přijeli nějací studenti a začali tam dělat agitaci, tak že je mají poslat pryč od kasáren, nevpouštět rozhodně do kasáren. A pokud si také dobře vzpomínám, tak si myslím, že tehdy jsme měli nějakou zvýšenou bojovou pohotovost, že je možné nasazení armády. A tedy to už jsme tak nějak začali tušit, že se něco asi děje, a potom už samozřejmě byla velká shromáždění na Letné a potom už to běželo samo.“