Jaroslav Španko

* 1965

  • „Já jsem se hodně pohyboval v terénu, pohyboval jsem se mimo základnu, ať už to bylo v tom UNPROFORU, anebo potom v tom IFORU v té Bosně. A vždycky jsme se drželi jedné takové zásady… Tam hlavní a veliký nebezpečí byly miny. Takže jsme se drželi zásady nešlapat nikam do trávy a chodit vždycky jenom po asfaltu. Takže myslím si, že v tomhle tom smyslu jsem žádnou ostražitost neztratil, nebo nezmenšovalo se to. Fakt je to, že možná když je tam ten voják delší dobu, tak možná ta ostražitost trošku poleví, to máte asi pravdu, ale já jsem to na sobě nějak výrazně si myslím nepociťoval.“

  • „Dnes už bych se na to taky samozřejmě díval jinak, ale byla tam taková ta touha po dobrodružství, člověk si neuvědomuje, jaké nebezpečí by třeba mohlo nastat. Já jsem byl rád, že jsem se tam dostal, trošku jsme tenkrát nechápali pocity třeba britských vojáků, například. Britové byli v té Bosně, ale oni to měli jako součást kariérního řádu, kdy prostě museli odsloužit nějaký měsíce v zahraničí, a brali to jako nutné zlo. Pokud vím, tak naši dnešní vojáci se na to dívají taky tak, protože si to musí odfajfknout, že tam byli. My jsme se na to tenkrát dívali trochu jinak. Já jsem tam navíc přišel od brigády rychlého nasazení, čili bral jsem to jako nějaký profesní růst, že to prostě k té brigádě patří. A samozřejmě jsme byli dobře finančně odhodnoceni, to zase nemůžu lhát, že i ty peníze v tom nehrály roli, protože já jsem měl tenkrát malý děti.“

  • „První týden, který následoval po 17. listopadu, tak my jsme nějak nic pořádně ani nevěděli. Ten následující týden potom přišla taková opatření, vojáci základní služby byli poučeni, že kdyby se náhodou stalo, že by přijeli nějací studenti a začali tam dělat agitaci, tak že je mají poslat pryč od kasáren, nevpouštět rozhodně do kasáren. A pokud si také dobře vzpomínám, tak si myslím, že tehdy jsme měli nějakou zvýšenou bojovou pohotovost, že je možné nasazení armády. A tedy to už jsme tak nějak začali tušit, že se něco asi děje, a potom už samozřejmě byla velká shromáždění na Letné a potom už to běželo samo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.10.2025

    (audio)
    délka: 02:07:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 13.11.2025

    (audio)
    délka: 01:21:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Armádě jsem se upsal tajně, zahraniční mise jsem bral jako dobrodružství

Jaroslav Španko jako voják z povolání, rok 1986
Jaroslav Španko jako voják z povolání, rok 1986
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Španko se narodil 27. dubna 1965 v Kutné Hoře. Jeho otec Pavel Španko byl voják z povolání, proto se rodina často stěhovala. Jaroslav Španko už v době studií střední ekonomické školy podepsal dokument se zájmem o vstup do armády. Po maturitě v roce 1983 absolvoval pětiměsíční vojenskou službu, vojákem z povolání se stal k 1. lednu 1984. Vystudoval Týlovou fakultu na Vojenské vysoké škole, kterou absolvoval v roce 1987. Byl členem Komunistické strany Československa. V září 1987 se stal náčelníkem finanční služby na velitelství 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. Staral se o finanční chod vojenského útvaru. Po sametové revoluci a reorganizaci armády se stal členem 4. brigády rychlého nasazení, absolvoval potřebný výcvik a odjel na zahraniční misi na Balkán. Zúčastnil se misí UNPROFOR, IFOR a krátce SFOR. Ze zahraničí se vrátil v roce 1997, začal pracovat ve Vojenských lázeňských a rekreačních zařízeních. Vojákem z povolání byl do roku 2004, v lázních byl ale civilním zaměstnancem až do roku 2019. Po covidové pandemii začal s manželkou podnikat v oblasti šperkařství. V roce 2025 žil Jaroslav Španko v Praze.