Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Španko (* 1965)

• narodil se 27. dubna 1965 v Kutné Hoře

• od roku 1984 byl vojákem z povolání

• vystudoval Týlovou fakultu na Vojenské vysoké škole

• byl členem KSČ

• pracoval jako náčelník finanční služby v Havlíčkově Brodě

• po sametové revoluci se zúčastnil misí UNPROFOR, IFOR a krátce SFOR

• poté pracoval ve Vojenských lázeňských a rekreačních zařízeních

• vojákem z povolání byl do roku 2004

Vojenské prostředí Jaroslava Španka fascinovalo už od dětství. Jeho otec byl voják z povolání, a ačkoliv se rodina kvůli jeho práci často stěhovala, pamětníka to od zelené uniformy neodradilo. Už v šestnácti letech bez vědomí rodičů podepsal dokument se zájmem o vstup do armády a po maturitě se na dlouhých dvacet let vzdal civilu. 

Jaroslav Španko se narodil 27. dubna 1965 v Kutné Hoře. Jeho otec Pavel Španko v té době sloužil jako ženista v Kostelci nad Labem, kde rodina krátce bydlela. Pak se přesunuli do Tachova, kde působil jako velitel motostřeleckého pluku, a nakonec se stěhovali ještě do Havlíčkova Brodu, kde Pavel Španko sloužil nejdéle. V srpnu 1968 byly pamětníkovi pouhé tři roky, jeho otec ale invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil jako voják. „Nikdy o tom moc nemluvil, vzpomínal akorát na to, že 21. srpna měl v Kostelci službu operačního dozorčího. Sovětská vojska jim obsadila kasárny.“ Pavel Španko sledoval invazi v hodnosti kapitána, shodou okolností na jaře osmašedesátého roku vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve straně zůstal i po normalizačních čistkách v sedmdesátých letech. 

Do armády nás naverbovali

Jaroslav Španko prožil docela obyčejné dětství se svým starším bratrem Pavlem a mladší sestrou Hanou. Jediné, co děti obtěžovalo, bylo neustálé přesouvání se. „Změna školního prostředí a dětí ve třídě bylo to jediné, co pro mě bylo frustrující. V Kostelci jsem chodil až do páté třídy, pak jsme se přestěhovali do Tachova, kde jsem pátou třídu dokončil. Pak se šlo na druhý stupeň a sedmou a osmou třídu jsem prožil v Havlíčkově Brodě,“ vyjmenovává Jaroslav Španko všechny „štace“, kterými si jako malý kluk prošel. 

A i když neustálé přesouvání způsobovala otcova práce, armáda malého Jaroslava stejně přitahovala. Když proto o pár let později studoval střední ekonomickou školu a do druhého ročníku přišli takzvaní verbíři přemlouvat mladé kluky, aby se stali vojáky z povolání, měl hned jasno. „Dodnes si pamatuji, jak přišel nadporučík Libra, který se dost vymykal tehdejšímu pohledu na to, jak někteří důstojníci vypadali. Byl to příslušník Okresní vojenské správy v Havlíčkově Brodě, takže měl v popisu práce získávat mladé lidi do armády a opravdu to uměl. Vyprávěl nám tak zaujatě, že to u nás ve třídě podepsali tři kluci ze sedmi celkových. Ve vedlejší třídě byli dva a podepsal to jeden.“ Čtyři zájemci ze tříd, kde byla velká převaha dívek, to byl obrovský úspěch. 

Jaroslav Španko se ale o svém podpisu doma nezmínil, rodiče to zjistili, až když nadcházel konec jeho středoškolských let. „Asi jsem podvědomě cítil, že z toho tatínek nebude moc nadšený. A popravdě řečeno z toho byl dost nešťastný, moc se mu to nelíbilo,“ přiznává po letech pamětník. On měl ale představu o své budoucnosti jasnou. Po střední škole chtěl nastoupit na Velitelskou školu ve Vyškově na Moravě a stát se vojenským velitelem. Kvůli oční vadě a potřebě brýlí se mu však tenhle sen nesplnil. Místo toho v roce 1983 nastoupil na Týlovou fakultu na Vojenské vysoké škole. 

Nabídku členství ve straně odmítnout nešlo

Ještě předtím musel absolvovat klasický přijímač a pět měsíců zkrácené vojenské služby. „Tehdy byly tři varianty vojenské služby. Existovala náhradní vojenská služba, která byla pětiměsíční a týkala se právě těchto případů, jako jsem byl já. Pak byla služba dvouletá a absolventi vysokých škol měli vojnu na jeden rok.“ Jaroslav Španko byl na vojně od 1. srpna do 31. prosince 1983. Zkrácená verze se obsahem nijak nelišila od dvouleté služby, vojáci veškerým výcvikem pouze prošli rychleji. Vojenský režim pamětník snášel dobře. „Nevadilo mi, že byl člověk nějakým způsobem omezován, musel každé ráno na rozcvičku, uklízet a poslouchat nadřízeného. Ale někteří moji spolužáci to nedali a školu ukončili. Pak ale museli odsloužit tu dvouletou službu a snad i zaplatit nějaké peníze,“ vybavuje si Jaroslav Španko. Vojákem z povolání se stal k prvnímu lednu 1984. Po absolvování prvního ročníku fakulty mu navíc nabídli členství v komunistické straně. 

„V armádě byly podmínky, že taková nabídka se prostě neodmítala. Odmítnutím by na sebe člověk velice upozornil a tomu jsem se chtěl vyhnout,“ přiznává pamětník. Členství ve straně mu navíc mohlo zajistit službu na dobré posádce a profesní růst. To se mu podařilo, po dokončení vysoké školy mohl nastoupit k posádce do Havlíčkova Brodu, kde žili jeho rodiče. Se svým otcem se v armádě těsně minul – když Jaroslav Španko dokončoval vysokou školu, Pavel Španko už vojákem nebyl. „Pracoval v jednotném zemědělském družstvu v Lípě jako pracovník zvláštních úkolů. Šlo o přípravu civilní obrany. Aby měl každý plynovou masku, aby byl kryt. Měli tam i odmořovací soupravy, staral se o tyhle věci,“ popisuje otcův povojenský úděl. 

Sám se v září 1987 stal náčelníkem finanční služby na velitelství 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. Staral se o finanční chod vojenského útvaru. „Výplaty vojákům z povolání, výplaty služného, proplácení faktur, zkrátka všechno, co se týče ekonomiky,“ vysvětluje pamětník svou pracovní pozici. „Výhodou pro mě bylo, že náčelníci finanční služby byli podřízení přímo veliteli. Čili já jsem byl za svoji vojenskou kariéru zvyklý na to, že mám vždycky jenom jednoho šéfa,“ dodává. Na téhle pozici prožil i sametovou revoluci. „Havlíčkův Brod byl z pohledu sametové revoluce periferie. První zprávy, které k nám pronikly, přinesla Lidová demokracie. Někdo to v pondělí donesl do kasáren a tam se o tom docela otevřeně psalo,“ vybavuje si Jaroslav Španko první informace o studentské demonstraci, která všechno odstartovala. „Měli jsme zvýšenou bojovou pohotovost pro případ, kdyby byla nasazena armáda. To už jsme začali tušit, že se něco děje,“ popisuje. 

V době sametové revoluce mu bylo čtyřiadvacet let, a i když byl oficiálním členem strany a jako voják z povolání vlastně součástí systému, změnu režimu vítal. Se vstupem do služebního poměru totiž mimo jiné podepsal i to, že armádě bude sloužit až do dovršení věkového závazku. To pro něj znamenalo nemožnost vyjet na dovolenou na Západ. „Takže jsme tušili, že dojde k nějakým změnám, i co se týče našeho působení jako vojáků. Vojáci základní služby začali nosit trikolory na uniformách a nikdo jim v tom nebránil,“ doplňuje Jaroslav Španko své vzpomínky. Jako vojáci sice ze začátku čekali na nějaký rozkaz, co se bude dít dál, ten ale nepřišel. Konec režimu tak slavil stejně jako většina Čechoslováků. 

Po sametové revoluci jsem odjel do Chorvatska

Po roce 1989 došlo k reorganizaci armády a v roce 1994 vznikla mimo jiné i 4. brigáda rychlého nasazení, jejíž se stal Jaroslav Španko součástí. Šlo o plně profesionální jednotku, která k 1. červenci 1994 vyhlásila plnou bojeschopnost. Zahájila výsadkové kurzy, kam se přihlásil i pamětník. „V září jsem absolvoval čtyřtýdenní kurz v Chrudimi a stal jsem se výkonným výsadkářem.“ Jeho cílem bylo dostat se na misi do zahraničí. Proto na začátku roku 1995 absolvoval ještě jeden výcvik v Českém Krumlově, odkud v dubnu odletěl do Chorvatska. Účastnil se mise UNPROFOR, jejímž hlavním úkolem bylo oddělení válčících stran a ochrana civilního obyvatelstva. „Koukal jsem na to jinak, než bych se koukal třeba dnes. Já i ti ostatní mladí kluci jsme to viděli jako takové dobrodružství,“ přiznává. 

„Byl jsem na velitelství praporu v obci, která se tehdy nazývala Titova Korenica, dneska Korenica. Bylo to na území takzvané Republiky Srbské Krajiny, mezinárodně neuznané. Ten motel, kde byl štáb, vypadal, jako by se tam zastavil čas,“ popisuje svou zkušenost. Vojska byla oficiálně pod vlajkou OSN, ale podle Jaroslava Španka neměla moc velkou autoritu. „Měli jsme za úkol oddělit bojující strany a sami jsme byli v nárazníkových pásmech, takže si myslím, že z tohoto pohledu to tam nebylo příliš bezpečné,“ hodnotí po letech. Obyvatelstvo k nim bylo ale docela přátelské, Jaroslav Španko je dodnes s některými Chorvaty v kontaktu. 

Během mise UNPROFORU zažil i chorvatskou operaci Bouře. „Shodou okolností jsem byl na dovolené v červenci 1995 a operace proběhla v srpnu. Chorvatská armáda obsadila území Republiky Srbské Krajiny.“ Šlo o poslední velké střetnutí chorvatské války, které skončilo vítězstvím Chorvatů. „Dodnes si pamatuji, jak jsme na území Republiky Srbské Krajiny koukali na zástupy Srbů, jak utíkají. Prchali z domovů a nechávali za sebou celá hospodářství. Poslouchali jsme tehdy projev prezidenta Havla, že Chorvatsko vede spravedlivou válku. Tam jsme viděli na vlastní oči, jak taková spravedlivá válka probíhá. Byli jsme rádi, že jsme to taky přežili,“ končí vzpomínání na misi UNPROFOR. Ta skončila k poslednímu prosinci 1995. Jaroslav Španko se od 1. ledna přidal k misi IFOR v Bosně. 

Největším nebezpečím byly miny

V IFORU měli vojáci za úkol vojensky ustanovit mír v přidělených oblastech. Oproti pouze lehce vyzbrojeným jednotkám UNPROFORU byli příslušníci mise IFOR plně vyzbrojeni a v případě vlastního ohrožení nebo znovuvypuknutí občanské války mohli zasáhnout.[1] I proto měli podle pamětníka mnohem větší autoritu než v Chorvatsku. Jeho funkce na misi opět souvisela s penězi. „Byl jsem náčelník kontraktační skupiny. Šlo o logistický prvek, který se staral o zásobování našich jednotek v místě. Měli jsme na starost sepisování smluv s elektrárnami, vodárnami a za pronájem prostor.“ Jaroslav Španko zajišťoval hlavně placení za služby, což ale v devadesátých letech na Balkáně znamenalo vozit u sebe velké částky v hotovosti. „Jezdil jsem v autě, s sebou jsem měl, já nevím, deset tisíc německých marek a pět tisíc amerických dolarů, které jsem vezl sám do Bosny. A dneska, když si to uvědomím, tak jsem rád, že tady sedím. Ale tenkrát jsem si myslel, že se mi nemůže nic stát,“ uvědomuje si zpětně. Jinak ale v Bosně zachovával ostražitost. „Mezi velké nebezpečí patřily miny, takže jsme se drželi zásady nešlapat do trávy a chodit vždycky jen po asfaltu. Zůstalo mi to dodnes, když chce manželka jít mimo chodník, tak ji napomínám,“ vypráví se smíchem, jaké vedlejší účinky na něj účast na misích měla. 

Po misi IFOR se krátce přidal i k vojákům SFOR, kteří měli v Bosně za úkol stabilizovat mír. Brzy se ale vrátil do Čech a éru zahraničních misí zakončil. I zpětně ji ale hodnotí kladně. „Já jsem byl rád, že jsem se tam dostal. Nechápali jsme tenkrát pocity britských vojáků, kteří museli odsloužit nějaké měsíce v zahraničí a brali to jako nutné zlo. Pokud vím, tak naši dnešní vojáci se na to dívají taky tak, protože si to musí ‚odfajfkovat‘. My jsme se na to tenkrát dívali trochu jinak. Samozřejmě to navíc bylo dobře finančně ohodnocené, nebudu lhát, že v tom peníze nehrály roli. Měl jsem tenkrát malé děti,“ přiznává Jaroslav Španko. K těm se natrvalo vrátil v roce 1997. Vojákem z povolání ale byl dál. Začal pracovat u Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení, kde měl na starost preventivní rehabilitace a domácí rekreace. Jako voják tam pracoval až do roku 2004, kdy se většina pracovních pozic měnila na civilní. Pak u úřadu zůstal až do roku 2019. Po covidové pandemii začal pamětník s manželkou podnikat v oblasti šperkařství. 

 

[1] Zdroj: Natoaktual.cz