Milada Sovová

„U nás mezi Turovcem a Planou byl kárný tábor. Bylo tam asi jedenáct dřevěných baráků. Navozili tam mladé lidi, kteří měli jít pracovat do Německa do továren, ale když odmítli nebo utekli, za trest je dávali do tohoto kárného tábora. Jezdili přes Turovec do Chejnova do kamenolomu, kde museli dělat ve vápence. Někteří pracovali v lese, kde káceli dřevo. Večer je zase vozili přes Turovec zpátky do tábora. My jako děti, co jsme bydleli v Turovci kousek od sebe, jsme nosili v kapsách chleba a jablka. Když jeli v tom autě do kárného tábora, viděli jsme, že šofér mrkal světlem, že jim můžeme hodit ten chleba. Házeli jsme jim ho a oni ho chytali. Byli mezi nimi ozbrojenci, ale když byli dobří, tak jen zakývali.“

„Šla jsem hodně brzy ráno do práce do kasáren, přešla jsem ke gymplu k Jordánu. Jel tam jeden tank za druhým až ke kasárnám. Přišla jsem tam a řekli mi, že tam nemůžu, že už je to plné vojsk, a abych šla domů. Vrátila jsem se tedy domů a vzbudila jsem manžela, aby šel rychle do kasáren, že jsou tady Sověti. Pak se nevrátil tři dny. Jen nechal vzkaz, abychom nevycházeli ven, ale abychom neměli strach, že oni v kasárnách musejí zůstat. Za pět dní se na nás přišel podívat a pak se tam zase vrátil. Sověti byli okolo i uvnitř, ale jinak se prý nic nedělo. Pak z Tábora odjeli.“