Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Sovová (* 1933)

• narodila se 29. dubna 1933 v Turovci

• vzpomíná na vězně z kárného tábora v Plané nad Lužnicí

• v květnu 1945 zažila v Turovci osvobození svatobořických dětí

• v roce 1952 se provdala za vojáka z povolání Jana Sovu a přesídlila do Tábora

• pracovala v kasárnách jako kuchařka

• vzpomíná na srpen roku 1968 v Táboře

Hlídkovali jsme, když naši poslouchali rádio

Milada Sovová, rozená Růžičková, se narodila 29. dubna 1933 v Turovci v jižních Čechách, kde žila s bratrem, rodiči a prarodiči. Otec byl před válkou státní zaměstnanec a pracoval v Praze, domů jezdil na neděle, matka s dědečkem pracovali u sedláků v Turovci. O domácnost se starala zejména babička. Bydleli ve staré chalupě, z úspor postupně stavěli nový domek. „Jako děti jsme pomáhali na našich zpachtovaných polích. Sedlák nám na sobotu a neděli půjčoval koně, se kterými jsme pracovali na našem, a matka za to musela tři dny v týdnu pracovat u něj,“ vypráví Milada.

V září v roce 1938, když se očekávalo německé napadení Československa, otec narukoval k obraně republiky. Po týdnu, kdy byla podepsána v Mnichově dohoda o postoupení pohraničních území ČSR, se vrátil a zůstal v Turovci, kde pak pracoval u sedláka na polích.

Do první třídy nastoupila Milada v roce 1939 v Turovci do malotřídky. Za války si přilepšovali jak se dalo. Sádlo, vejce, mléko, obilí, které museli odevzdávat Němcům z malého hospodářství, doma chyběly. Králíky a slepice, které měli nad povolený limit, schovávali do pytlů. Kontroloři pak chodili po půdě s bodákem, kterým prohledávali seno, zda tam neschovávají přebytky. Nikdy nic naštěstí neodhalili. Stejně tak riskoval otec se svou schovanou zbraní a poslechem zahraničních radiových stanic, za což hrozil až trest smrti. „Rádio se poslouchalo u Hrušků a my děti jsme hlídaly u silnice, zda se neblíží německé auto. V tom případě jsme běžely k Hruškům, aby rádio schovali,“ vzpomíná Milada.

 

Vězňům z Plané jsme házeli chleba

V roce 1942 se mezi Turovcem a Planou stavěl kárný tábor, kolem kterého chodívala Milada každý týden s babičkou do Plané na poštu. „Bylo tam asi jedenáct dřevěných baráků. Navozili tam mladé lidi, kteří měli jít pracovat do Německa do továren, ale když odmítli nebo utekli, za trest je dávali do tohoto kárného tábora. Jezdili přes Turovec do Chýnova do kamenolomu, kde museli dělat ve vápence. Někteří pracovali v lese, kde káceli dřevo. Večer je zase vozili přes Turovec zpátky do tábora. My jako děti, co jsme bydleli v Turovci kousek od sebe, jsme nosili v kapsách chleba a jablka. Když jeli v tom autě do kárného tábora, viděli jsme, že šofér mrkal světlem, že jim můžeme hodit ten chleba. Házeli jsme jim ho a oni ho chytali. Byli mezi nimi ozbrojenci, ale když byli dobří, tak jen zakývali,“ vzpomíná pamětnice.

Vzpomíná také na konec války, kdy do Turovce do školy přivezli 150 vězeňkyň a děti do hospody k Beránkům. Jednalo se o takzvané svatobořické děti - sirotky po zavražděných odbojářích za heydrichiády, které nacisté izolovali od světa na Praze 6 na Jenerálce a pak je převezli do Svatobořic, poté do Plané a osvobození se dočkali v Turovci. Byli zde ubytovány v hospodě U Beránků, kam jim místní nosili jídlo. (Mezi těmito dětmi například pamětnice Irena Hešová, Jaroslava Mokrá, Hana Krušinová a další svatobořické děti)

Osvobozenecká sovětská vojska přijela do Turovce od Chýnova. Milada vzpomíná, že přijížděla auta i koňské bryčky. Pro vojáky se vařilo v hospodě U Beránků, kam Milada chodila pomáhat škrábat brambory na boršč. Několik důstojníků se přišlo ubytovat k nim domů, kde jim zase vařila babička. Na louce poblíž domu měli ustájené koně a v potoce se myli. V lese si z kulatin stavěli přístřešky na spaní. „Měli jsme je doma čtrnáct dní, a když odjížděli na Prahu, dali bratrovi ohromnou štučku látky, aby si z toho ušil šaty a kabáty,“ vzpomíná pamětnice.

 

Maminku zabila vedra

Po válce se v rodině Růžičků stala tragédie. V létě v roce 1947 v období velkého sucha a veder maminka náhle zemřela na selhání srdce při mlácení obilí. Babička byla nemocná po mrtvici a čtrnáctiletá Milada nemohla dále chodit do školy. Musela převzít starost o domácnost. Otec se po nějaké době znovu oženil se ženou z Turovce, s nevlastními dětmi měla pěkný vztah.

V letech 1948 a 1949 Milada pracovala v klášteře ve Smečně u Slaného jako pomocná síla v kuchyni. Řádové sestry se tam staraly o postižené děti. „Byla jsem křtěná katolička, ale v klášteře se mi nelíbilo. Nechtěla jsem tam zůstat, a tak jsem se po dvou letech vrátila a začala pracovat v Kovosvitu,“ vypráví Milada.

 

Když přitáhli Sověti, manžel se nevrátil z kasáren tři dny

V roce 1952 se Milada provdala za vojáka z povolání Jana Sovu, původem ze Slovenska. Pak prožila nejsmutnější období v životě. Porodila dvojčata, ale obě po porodu zemřela. Kolem roku 1955 se přestěhovali do Tábora, kde dostali služební byt. Následně porodila další tři děti, dceru a dva syny.

Milada pracovala v kasárnách v kuchyni, později jako uklízečka, aby měla více času na děti. Ve středu 21. srpna roku 1968, kdy se od brzkých ranních hodin naplno rozjela vojenská invaze Sovětského svazu a „spřátelených“ států, v Táboře bylo od rána rušno a své o tom ví i Milada: „Šla jsem hodně brzy ráno do práce do kasáren, přešla jsem ke gymplu k Jordánu. Jel tam jeden tank za druhým až ke kasárnám. Přišla jsem tam a řekli mi, že tam nemůžu, že už je to plné vojsk, a abych šla domů. Vrátila jsem se tedy domů a vzbudila jsem manžela, aby šel rychle do kasáren, že jsou tady Sověti. Pak se nevrátil tři dny. Jen nechal vzkaz, abychom nevycházeli ven, ale abychom neměli strach, že oni v kasárnách musejí zůstat. Za pět ní se na nás přišel podívat a pak se tam zase vrátil. Sověti byli okolo i uvnitř, ale jinak se prý nic nedělo. Pak z Tábora odjeli,“ vypráví Milada.

Milada odešla do důchodu v roce 1986, o politiku se nezajímala, žila rodinným životem, ona ani manžel nebyli v komunistické straně. Manžel sloužil u tankistů až do důchodu. Listopadovou revoluci 1989 však přivítala s radostí. Manžel zemřel v devadesátých letech, pamětnice v době natáčení rozhovoru (2019) žila v Táboře v domě s pečovatelskou službou.