Bohuslav Šotola

* 1931  

  • „Válku jsme z toho začátku ani nějak nepociťovali. Ovšem, protože jsem bydlel u té tratě, tak byly časté vojenské transporty, tak to jsem viděl, že se ty vojska přesunovaly a jezdily tam i transportní, ty lazaretní vlaky. A to až do dvaačtyřicátýho roku, než byl atentát na Heydricha spáchanej, v tom květnu, tak to docela s těma vojákama šlo, ani jsme nepociťovali nějakou velkou újmu. Ovšem potom v tom dvaačtyřicátém roce, když Reinhard Heydrich, na kterého potom byl v Libni spáchanej atentát, zemřel, tak se začala situace přiostřovat. Nejdřív, ale to bylo asi ještě před tím atentátem, začali sbírat ty židovské spoluobčany, naše. Protože to byli naši kamarádi, tak najednou jsme viděli, že přišli do školy a měli na levé straně žlutou hvězdu. Potom ani do té školy nesměli chodit a najednou se ztratili a nevěděli jsme, co je s nima. A pak zase ti němečtí kamarádi, protože tam bylo i několik německých rodin a měly taky děti, v našem věku asi, tak ti taky odešli pryč, protože pro ně byla zase ta Hitlerova mládež, ten Hitlerjugend, taková organizace uspořádaná, ve které byli vychováváni podle německého stylu. Tak ti zase začali chodit v těch hnědých košilích a s těma opaskama, měli svoji školu, tak jsme se jako odcizovali. I když s těma vojákama, s těma normálníma, jsme vycházeli docela dobře. Dokonce i některá ta děvčata tam s nima chodila, z Roztok, ale že by se tam některá za něj vdala, to nemohla, protože pro ně nebyla tenkrát dost dobrá, ta nordická rasa, jak oni říkali. Přeci jen to byly Slovanky.“

  • „Potom, když tam přišli nováčci v listopadu v tom třiapadesátým roce, tak mezi nima přišel taky Švandrlík, autor Černejch baronů. A my jsme… když přijeli, zase s nima přijel vlak, zase přišli z nádraží, zase jako my, taky se tam courali, tak jsme se na ně šli dívat. Když přišli na to dolní nádvoří, tak jsme se tam šli dívat. Koukali jsme na ně, litovali jsme je, no… my jsme se tam neměli zas tak špatně. A to jsem netušil, že mezi nima bude taky Švandrlík, se kterým jsem potom skoro celej rok spal vedle, na jedný místnosti. A byli jsme kamarádi a Švandrlík potom dostal takový zvláštní pověření, že byl u těch prasat. Ta prasata, ta tam byla skutečně, ale byla pod kostelem, nebylo to v tom Šternberku, v těch hospodářskejch budovách, jak to je v těch Černejch baronech: ale bylo to tam pod kostelem, kde byla taková dřevěná, říkali tomu lovecká chaloupka, kde když tam za šlechty byly hony, tak tam honci měli psy. Tak tam on potom měl ty prasata a nahoře bylo takový zábradlí, nahoře u toho kostela, a tam s oblibou ten Gazda, ten velitel, ten Terazky, tam stál a olizoval se, koukal… a toho jsem byl svědkem… jak ta prasata se mají k světu. Říkal: ‚Všimol som si krmení těch prasat, žrali travu a strkali rypak cez plot. Nasekajte travu a dajte jim.‘ Vždycky utrhl kus trávy, dal jim to a prasata to žrala, tak si myslel, že mají hlad. Ale vesměs je krmili těma zbytkama z kuchyně. To byl ten úděl toho Švandrlíka.“

  • „Na přelomu dubna a května, v tom pětačtyřicátým roce, tak přijel do Roztok od Terezína tak zvaný transport smrti. Byl to vlak, který měl asi třicet pět nezakrytých vagonů, říkají tomu dobytčáky, ale to nebyly dobytčáky, ty mají střechu. Tohle byly normálně otevřený vagony a v každým tom vagonu možná padesát nebo šedesát vězňů. Zvlášť byli muži, zvlášť byly ženy…neměli s sebou nic, jen to, co měli na sobě a snad nějakou deku. A měli…jenom ti šťastnější, plechovku od konzervy na drátě a tu přehodili přes okraj toho vagonu a čekali až jim tam někdo něco dá. No, a protože ten transport tý smrti měl projíždět Roztokama, to už se vědělo, že tam bude. Původně tam měl stát asi dvě hodiny, ale stál tam asi dva dny, tak každej aby si připravil nějaký jídlo, že to tam těm vězňům můžeme dát. Tak samo sebou, že jsem tam nesměl chybět a mám dojem, že to asi bylo v sobotu, protože jsme měli pečený buchty. Tak jsem vzal tři ty buchty a hned jsem tam běžel, protože to bylo na chvilku, neměli jsme tam na to čas hodinu. No, tak jsem taky čekal, a když ten vlak přijížděl…tak to tam lidi házeli do vagonů, protože nebylo jistý, že tam ten vlak zastaví. No a já jsem tam ty buchty taky házel, a jak jsem to házel, tak jsem ty buchty všechny přehodil přes ty vagony. Ani jeden nespadl do toho vagonu, ale oni si to potom jistě sebrali z druhý strany, když mohli vystoupit. No a ten transport smrti tam zastavil, protože mezi těma vězněma byl tyfus, tak některé ty nemocné vězně tam vyžádala místní skupina Červeného kříže a udělala jim tam v Roztokách takovou provizorní nemocnici, z té jedné té školy, byl to bývalý chudobinec, kam jsme chodili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 21.08.2019

    (audio)
    délka: 01:12:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V životě jsem o Nepomuku neslyšel

Bohuslav Šotola v roce 1954
Bohuslav Šotola v roce 1954
zdroj: archiv pamětníka

Bohuslav Šotola se narodil 20. listopadu 1931 v Praze. Dětství prožil v Roztokách u Prahy, v drážním domku na frekventované trati Praha – Ústí nad Labem. Jeho otec byl na roztocké železniční stanici výpravčím. Do školy začal chodit krátce před začátkem druhé světové války a na jejím konci se stal svědkem události, která s roztockým nádražím bezprostředně souvisela. Na konci dubna 1945 tam zastavil transport s tisíci vězni z koncentračního tábora v Litoměřicích, který měl dál směřovat do vyhlazovacího tábora v Mauthausenu. Přednostovi roztocké železniční stanice se však podařilo vlak zdržet do druhého dne a velká část obyvatel Roztok začala s nesmírnou odvahou a solidaritou vězňům pomáhat. Přinášeli jim potraviny a vodu a narychlo zřídili i vývařovnu a provizorní nemocnici. V cíleně vyvolaných zmatcích umožnili části vězňů útěk a následně je ukrývali. Bohuslav Šotola se jako čtrnáctiletý také snažil přinášet vězňům jídlo. Po válce se vyučil truhlářem a v listopadu 1952 nastoupil k výkonu základní vojenské služby. Tu odsloužil u Technických praporů v kasárnách na zámku Zelená Hora u Nepomuku. Část vojny strávil také v Janovicích nad Úhlavou. Rok sloužil na Zelené Hoře s Miloslavem Švandrlíkem, autorem známého románu Černí baroni. Bohuslav Šotola se po vojně oženil a přestěhoval se do Nepomuku, kde žije dodnes. Pracoval jako truhlář a externí učitel v autoškole. Mezi jeho největší záliby patří rozsáhlá sbírka starých pohlednic. Uspořádal desítky tematicky zaměřených výstav, díky nimž se mu daří dokumentovat proměny české krajiny.