Petr Sobíšek

* 1944  

  • „A už se to tak nějak uvolňovalo, že jsme mohli hrát muziku jakoukoliv, že jsme hráli třeba i rokenroly. Obzvlášť potom, když jsem přišel z vojny, tak nějaký anglický názvy, vždyť to víme z těch elpíček, byli to Greenhorni, byli to Rangers, ale potom za Husáka se to muselo všechno přejmenovat. To samé, když jsme hráli přehrávky, tak na těch přehrávkách nemohl být jen tak seznam anglických, že to je třeba od Beatles. Ten kapelník taky riskoval, že tam napsal Vejvodu, Kmocha, ta komise to přečetla a prošlo to. Určitě se to uvolňovalo v šedesátých letech: 1964, 1965, 1966, 1967. Vyvrcholilo to samozřejmě 1968.“

  • „Když jsem měl průšvih v Košicích, tak mě eskortovali do Štúrova a zase zpátky do Košic. Pak nakonec, aby to nemuseli eskortovat, tak vyndali matračku a udělali basu, když někdo třeba přetáhl vycházku nebo něco. Já tam třeba hrál svatbu a přišel jsem za dva dny a major, toho vidím, jako kdyby to bylo včera: ‚Sobíšek, kde ste bol?‘ Říkám: ‚Já byl na svatbě, na civilní svatbě jsem byl hrát. A já nevím, že tady je svatba dva tři dny. U nás v Ústí je svatba v sobotu do půlnoci, do rána, a konec.‘ Hned mě zavřel a hned mi dal jednadvacet basy. Na vojně to bylo kvůli muzice, že jsem tyhlety věci měl.“

  • „Slyšel jsem i na chodbách, že tam někoho seřezali. Třeba, jak se házelo z okna, tak měli přehled z kterého. Bylo nás na cele asi čtrnáct, takže člověk slyšel, že třeba tam letěli po chodbě, někde otevřeli, někoho vytáhli na chodbu, zavřeli a zmlátili ho pendrekem, že házel motáky. To bylo slyšet. To bylo běžný. Domluva byla hodně přes zeď morseovkou: ‚Kdo je novej, kdo není novej.‘ Ve vazbě se hned první dny každej ptá: ‚Co máš?‘ Když jsem řekl: ‚Napsal jsem výročí okupace.‘ ‚Tebe pustěj.‘ V těch čtrnácti to byl samý běžný kriminálník, zloděj nebo příživa, ale byl tam Petr Týle z České Lípy, že měl neschopný zbraně a že se připravoval na výročí. S tím jsem tam byl v kontaktu. Já mám seznam lidí, se kterými jsem byl v Litoměřicích a rád bych se s nimi sešel. Většinou to byly normální kriminální trestné činy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Děčín, 24.10.2017

    (audio)
    délka: 02:08:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svoboda by měla být na prvním místě

Petr Sobíšek na archivním snímku
Petr Sobíšek na archivním snímku
zdroj: Archiv pamětníka Petra Sobíška

Petr Sobíšek se narodil 1. října 1944 v Českém Brodě do dělnické rodiny. Později se rodina přestěhovala do Hynčic u Krnova a nakonec do Ústí nad Labem. Jeho otec pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Rodina žila v Předlicích, kde pamětník vychodil základní osmiletou školu. Po jejím absolvování se vyučil v Severočeské armaturce, ve které také posléze pracoval. V prosinci 1966 nastoupil do Tlakové plynárny Úžín a posléze se stal zaměstnancem Chemických závodů, n. p. Záluží (dodavatelský podnik Chemont Brno), kde v předvečer druhého výročí sovětské okupace Československa 19. srpna 1970 napsal dva nápisy, které tyto události připomínaly. Následně byl zatčen a držen ve vyšetřovací vazbě v Litoměřicích. V říjnu 1970 byl mosteckým okresním soudem odsouzen k osmi měsícům vězení nepodmíněně. Krajský soud v Ústí nad Labem v listopadu 1970 rozsudek potvrdil. Trest si odpykával v plzeňské věznici na Borech. Podmíněně propuštěn byl koncem února 1971. Po návratu z vězení pracoval opět v Tlakové plynárně Úžín a po přestěhování do Děčína jako školník na základní škole. Je ženatý a má čtyři dcery. V současné době žije v Boleticích nad Labem (část statutárního města Děčína) a je členem děčínské pobočky Konfederace politických vězňů České republiky.