„Po devátém květnu, nebo po osmém květnu, já už nevím, když přijeli Rusové, tak jsme vyšli do ulic a to jsem viděl strašlivý věci. Nějaký člověk tam šel. ‚Ten udával, ten udával!‘ Tak ho shodili na zem. A on řekl: ‚Já vám to vysvětlím, to bylo jinak.‘ Skopali ho, z ucha mu tekla krev. Naši mě odvedli pryč. Pak jsme došli k Muzeu a tam byla věc… to se mi tají dech do dneška. Tam visel už scvrklej gestapák na kandelábru. Pod ním hořel benzin, benzinem zapálený oheň. Měl vytrhaný řemeny masa ze zad, kůže. A byla tam cedule, že osmého ráno třem dětem usekal sekyrou před zraky rodičů prsty. No, to byl zážitek příšerný, že jo, pro kluka. To jsem nezapomněl. Takže to stačilo, když dav ukázal na někoho... Jo, jo, a prostě bylo zle.
Nebo tam... vím, že nějaké zajaté Němce tam ubíjeli a polévali vodou. Nějaký člověk to řídil, kterému zahynula rodina v koncentráku. No a tenkrát to samozřejmě i nevinní lidi odnesli...“
„A začaly se stavět barikády. Dlažební kostky se vyndávaly. V těch albech jsou fotky barikády. A tak jsme jako malí nosili dlažební kostky a podávali je. Pak jsme si hráli na vojáky, měli jsme každý nějaký klacek a na tom konzervu, jako panzerfaust. Hráli jsme si na vojáky. A měli jsme zakázáno chodit do Riegerových sadů, tak jsme tam samozřejmě šli. A viděli jsme, jak hoří Staroměstská radnice. To už tam potom byli i dospělí. A taky byl oheň na Hradě, tak jsme to šli říct domů. Rodiče vyběhli, viděli to, děsili se. Naštěstí na Hradě to byl jenom archiv německý, který oni pálili. Spousty papírů, které pálili na Hradě. Ale Staroměstská radnice vyhořela. Potom přišla zpráva, že k nám jedou tanky. Tam byla taková velmi strmá ulice, jmenuje se pořád U Rajské zahrady, dole k penzijnímu ústavu, vysoká škole ekonomická, jako k Churchillovu náměstí dnešnímu. A tam jely tanky nahoru. To bylo opět… my jsme se děsili, teprve když se děsili rodiče. Co se může dít, že jo. Tomu tanku chcípnul motor a vedle něj už žádný další neprojel. V tom stoupání, už neměli kvalitní pohonné hmoty, takže tam zůstal trčet.“
„No a doma bylo tedy všechno normální, i když bratrův spolužák tenkrát říkal, že viděl letadlo, jak letělo a pouštělo bomby nad námi. Ale spadly v Riegrových sadech, protože to nepadá kolmo. Setrvačností to padá někam jinam. A druhý den mě tatínek vzal a šli jsme po Praze na ty nejsmutnější místa. Byl tam vybombardovaný kus Vinohradského divadla… potom jsme šli dál a tam byly vybombardované dílny Národního divadla, v ulici, která vedla od porodnice dolů k Vltavě. Tak tam byly dílny Národního divadla. Otec byl nešťastný, protože tam byla první historická výbava Prodané nevěsty, první celá Libuše a tak dále. A to všechno shořelo. Pokračovali jsme dál a viděli jsme trosky Emauz, to byl strašlivý zážitek. Ale už ne tak stresující, protože jsem se nebál. To jenom bylo člověku líto a hrozil se toho. Potom občas bombardovali kraje Prahy, Libeň a Vysočany, ale na to jsme se dívali jako na ohýnky.“
Vladimír Škvor se narodil 14. června 1935 v Praze. Vyrůstal na pražských Vinohradech, v kulturně a umělecky podnětném rodinném prostředí. Především Vladimírův otec Ladislav, profesí vyšší bankovní úředník, byl všestranně nadanou osobností s širokým spektrem zájmů. Pro Vladimíra i pro jeho o sedm let staršího bratra Zdeňka vytvářel otec obsáhlé deníky s množstvím fotografií, výstřižků z dobového tisku, plakátů i osobních reflexí. S odstupem času se deníky staly hodnotným svědectvím pohnutých momentů především z let 1938–1945. Malý Vladimír je tak například zachycen na snímku z podzimu roku 1938 s mobilizovanými československými vojáky nebo na fotografii z března 1939, kdy stojí před vyhláškou oznamující vznik Protektorátu Čechy a Morava. Na mnoha fotografiích zdokumentoval Vladimírův otec následky bombardování Prahy z února 1945 nebo dění během Pražského povstání. Vladimír má i mnoho vlastních vzpomínek na tyto dny. Jako desetiletý pomáhal stavět barikády, byl svědkem bojů v pražských ulicích, vítal vojáky Rudé armády, ale byl také svědkem mnoha drastických momentů souvisejících s odplatou za roky okupace. S otcem se účastnil slavnostních přehlídek československých vojáků, kteří bojovali za osvobození od nacismu v zahraničí, vítal prezidenta Edvarda Beneše po jeho návratu z exilu. O tři roky později se ale Vladimír zúčastnil i Benešova pohřbu, stejně jako pohřbu tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Zprostředkované vzpomínky má i na pochod studentů na Pražský hrad v únoru 1948. Jedním z iniciátorů podpory prezidenta Beneše byl jeho bratr Zdeněk. Múzicky nadaný Vladimír v roce 1953 odmaturoval na reálném gymnáziu a k překvapení celé své rodiny se nerozhodl pro studium některého z uměleckých oborů, ale začal studovat na Českém vysokém učení technickém. Profesně se pak celý život věnoval matematice. Jako matematik se podílel na vývoji československých analogových počítačů, přednášel na Karlově univerzitě i v zahraničí. Vladimír Škvor žije (r. 2025) se svou rodinou v Praze.
Vítání Rudé armády, květen 1945. Mladík ve skautském kroji nalevo je Zdeněk Škvor, bratr pamětníka, malý chlapec za ním je Vladimír Škvor (autor snímku je jejich otec)
Vítání Rudé armády, květen 1945. Mladík ve skautském kroji nalevo je Zdeněk Škvor, bratr pamětníka, malý chlapec za ním je Vladimír Škvor (autor snímku je jejich otec)
Vladimír Škvor (s vlaječkou) u Prašné brány během vojenské přehlídky, na snímku jsou pravděpodobně vojáci Rudé armády, květen 1945 (autorem snímku je otec pamětníka)
Vladimír Škvor (s vlaječkou) u Prašné brány během vojenské přehlídky, na snímku jsou pravděpodobně vojáci Rudé armády, květen 1945 (autorem snímku je otec pamětníka)
Bratr pamětníka Zdeněk Škvor (vlevo) před odjezdem na Moravu, kam byl povolán do oddílů Technische Nothilfe na kopání zákopů - autor fotografie Ladislav Škvor
Bratr pamětníka Zdeněk Škvor (vlevo) před odjezdem na Moravu, kam byl povolán do oddílů Technische Nothilfe na kopání zákopů - autor fotografie Ladislav Škvor
Zdeněk Škvor, bratr pamětníka, poté co se mu podařilo zběhnout z nucené pomoci německé armádě - autor fotografie i doprovodného textu je Ladislav Škvor
Zdeněk Škvor, bratr pamětníka, poté co se mu podařilo zběhnout z nucené pomoci německé armádě - autor fotografie i doprovodného textu je Ladislav Škvor
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
