Václav Skala

* 1940

  • "Když se dostal potom do vedení a když se stal prezidentem, no to jsme byli všichni úplně... Mně to připomínalo ten šedesátý osmý, když zase to jaro s Dubčekem, to nádherné nadšení, najednou život zase... člověk měl zase pro co žít. Měl chuť do života. Tak něco podobného, když se Havel dostal... to bylo neuvěřitelné, když se Havel stal prezidentem. To jsme tomu nikdo nevěřil, že to je vůbec možné. Protože to ještě pořád bojovali komunisti, nechtěli se té moci vzdát – Čalfa, těch bylo ještě, co se snažili udržet."

  • "Vzpomínám si na ten osmdesátý devátý – jak to začalo. Když se lidi dozvěděli, že to v Rusku praská, že v Rusku je dovoleno to uvolňovat, tak dostávali trošku čím dál víc odvahu, ale... V noci – vždycky si vzpomínám, když jsem ráno šel do práce, že kolem sochy Václava na Václaváku byly oblepené... Celá socha byla oblepená fotkami Masaryka, různá prohlášení, to tady mám, to jsem přinesl. A u toho Masaryka kytičky. To dělali tajně, to se ještě lidi báli. Vzpomínám si, než to propuklo, šel jsem jednou z práce kolem Václaváku, vzadu byla vodní děla, to jsem viděl, tam všude byla. Když jsem šel kolem, tak kolem dokola auta plná vojáků a Václavák prázdný. Lidi se báli shromažďovat. Až teprve když se to začalo v Rusku uvolňovat, najednou když jsem šel druhý den z práce, všechno zmizelo. To bylo opravdu obšancované, ti by zlikvidovali jakékoliv demonstrace hravě, to bylo samé vojsko, kolem dokola. Václavák prázdný, ale kolem dokola auťáky ve vedlejších ulicích, to bylo narvané vojskem, milicemi. A to najednou dostali rozkaz, zmizeli a pak teprve lidi vylezli do ulic. To už bylo jasné, že proti lidem – to snad dal příkaz Gorbačov –, že proti lidem nesmějí násilím zakročit."

  • "Procházeli jsme se venku v Dejvicích a tam měli vojáci venku stany, na náměstí, všude, a navezli tam hromady slámy a na tom si postavili stany. Leželi tam ve špíně, ti vojáci se tam váleli, všelijak na té slámě. Měl jsem Kyjeva, foťák, šli jsme s manželkou po ulici vedle toho a proti nám skupina – nějaký důstojníček to byl se dvěma třemi vojáky, ozbrojený. Chtěl jsem se před mojí budoucí manželkou vytáhnout a jaký jsem odvážný, tak jsem vytáhl toho Kyjeva a chtěl jsem je vyfotit. Třásly se mi ruce, oni šli proti nám, měli zbraně. Tak jsem se snažil tady fotit a důstojník ke mně přišel a ukázal mi na ten foťák a já jsem říkal (rusky jsem uměl): 'Čto chotitě, požalujsta?' A on mi říkal, že jsem si zapomněl sundat víčko z toho foťáku. A zase šli dál. No dobré, tak jsme se tomu smáli, ale bohužel ten snímek nemám, že jsem býval to stanové místo těch... stanů, tu slámu, ty hromady brambor nebo co, to jsem si neodvážil..."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.10.2021

    (audio)
    délka: 01:58:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Občas zlevnili nějaký ten rohlík a tím si udržovali moc

Václav Skala v roce 2021
Václav Skala v roce 2021
zdroj: Archiv Paměť národa

Václav Skala se narodil 28. ledna 1940 v Praze do rodiny zámožného podnikatele s dřevěnými dýhami. Přes traumatizující zážitky z války má na dětství šťastné vzpomínky. Rodinná pohoda však netrvala dlouho. Otec pamětníkovi zemřel, když mu bylo pět let, krátce nato rodina přišla o veškerý majetek při znárodnění. Bylo obtížné rodinu uživit. Kvůli kádrovému původu se nemohl věnovat studiu umění, které ho vždycky lákalo, a vyučil se zahradníkem. Během vojny se věnoval meteorologii, slibně rozjetou kariéru však ukončila emigrace obou sourozenců, a tak mohl na jakékoli významnější profesní uplatnění zapomenout. Přesto se mu večerně podařilo vystudovat střední uměleckou školu Václava Hollara. Po revoluci v roce 1989 se mu splnilo celoživotní přání a začal se na divadle věnovat umění. V roce 2021 žil Václav Skala v Praze.